Ve vztahu k církvím většina jejich odpůrců vychází z mylných a bludných představ.

Mnoho lidí zastává názor: proč mám ze svých daní financovat církve, když nejsem členem žádné z nich, ať se postarají samy o sebe. S tím mohou církve v podstatě souhlasit a jsou pro to, aby nebyly závislé na státním rozpočtu, zejména na daních těch občanů, kteří nemají s církvemi nic společného. Proto říkají: ať se s námi stát vyrovná, vrátí nám, co nám bylo komunistickým státem zabaveno, budeme s tím hospodařit, přidáme k tomu sbírky a dary našich členů a postaráme se samy o sebe. Nikdo nebude moci říkat, že musí přispívat proti své vůli na to, co odmítá. Jenže tu se ozvou ti samí lidé a řeknou: nic nevracet. Je v tom jistá schizofrenie. Jedni a titíž lidé říkají: nedávat církvím nic z našich daní a zároveň jim nevracet nic z toho, co jim bylo ukradeno (a tak jim vlastně znemožnit, aby se odstřihly od státního rozpočtu).

Jak to ale ve skutečnosti je s financováním církví z našich daní?

De iure jsou církve financovány ze státního rozpočtu na základě stále platného zákona 218/1949 sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. De facto jsou ale financovány ze svého vlastního komunistickým státem ukradeného majetku. Ten po roce 1948 zabavil téměř veškerý církevní majetek v hodnotě stovek miliard korun. S tím pak hospodařil a to přinášelo velký zisk. To, co vyplácel církvím byla jen část této hodnoty a zbytek zůstával ve státní kase. Takže to byly církve, kdo dotoval státní rozpočet a nikoliv, že by stát dotoval církve, a tak je tomu až dosud.

Co se stalo s nemovitým majetkem, který stát „převzal do své péče“?

MF Dnes uveřejnila 5. 1. 2012 fotografii zámku v Červené Řečici na Pelhřimovsku. Zámek, který původně sloužil jako letní sídlo arcibiskupa je v dezolátním stavu. Stálo by za to porovnat jeho dnešní vzhled s tím, jak vypadal před tím, než byl převzat do státní „péče“. A stejně tak je tomu se stovkami dalších církevních budov, které byly dány do užívání armádě, státním statkům, JZD a dalším podnikům zřizujícím v nich sklady. Ale ani kostely, které mohla církev nadále používat k bohoslužbám, nebyly náležitě udržovány a opravovány. Pokud se nezřítily jsou z nich často ruiny. Zvláště patrné je to v místech, odkud bylo vyhnáno původní německé obyvatelstvo a kde armáda cvičila ostré střelby na cíl, jímž byl vedle dalších budov opuštěný kostel. Dokud měla církev k dispozici výnosy ze svého polního či lesního hospodářství, byly tyto budovy náležitě udržovány. Po zabavení tohoto majetku připadly výnosy státu, ale ten o často historicky cenné budovy dostatečně nepečoval. Do roku 1948 pomáhaly v církvi v péči o její budovy a kostely soukromé a veřejné patronáty, ale jejich činnost na základě komunistického zákona zanikla. Doslova je tam uvedeno:

§ 11

Zánik závazků

(1) Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát. (2) Veškeré závazky přispívat na účely církví a náboženských společností, jejich složek, komunit, ústavů, nadací, kostelů, obročí a fondů, opírající se o patronát nebo o jiné právní důvody nebo dlouhodobé zvyklosti, zanikají s výjimkou závazků členů církví a náboženských společností, vyplývajících ze zřízení státem schválených.

Předchozí řádky jsou hlavně nahlédnutím do vztahu státu k církvím v době komunistického režimu. Upozorňuji na to, aby nedošlo k mylnému závěru, že se církve chtějí obohatit a že jim jde jen o udržování kostelů a o platy církevních pracovníků. To je blud a pomluva. K životu církví nepatří jen konání bohoslužeb. Jeho součástí je neoddělitelně také diakonická a charitativní činnost. Je to starost o domovy odpočinku ve stáří, hospice, péče o zdravotně postižené, o mládež, o církevní školy a další sociální služby. To režim před rokem 1989 nedovoloval a dokonce  mohl takovou činnost trestat na základě paragrafu „o maření státního dozoru nad církvemi“. Snažil se zatlačit církve do jakéhosi gheta a znemožnit jim účast na veřejném životě. Církve nežádají vrácení veškerého zabaveného majetku, to ani není možné. Chtějí jen být nezávislé na státním rozpočtu a vrácený majetek používat také na výše zmíněnou službu.

Jaroslav Voříšek

evangelický farář v.v.

Vyšlo také v Lidových novinách 11. ledna 2012