Jan Hus a husitství

Hovořit o Husovi a husitství nelze bez širších souvislostí s dobou druhé poloviny 14. a začátku 15. století.

Český reformátor Mistr Jan Hus měl svoje reformní předchůdce, mezi nimiž byl, vedle Matěje z Janova, Tomáše Štítného a Jana Milíče Kroměříže, také z Rakouska v roce 1363 Karlem IV. povolaný německý kazatel Konrad Waldhauser. Stal se farářem v Týnském chrámu a protože neuměl česky, kázal jen pražským Němcům. Jemu blízký Jan Milíč se stal českým kazatelem v Mikulášském kostele na Malé Straně a po předčasné Waldhauserově smrti kázal i on pražským Němcům, když se byl v pokročilém věku naučil německy. Kázat česky a německy bylo nezbytné pro prosazování reformních myšlenek, protože prostí lidé latinsky pronášeným kázáním nerozuměli.

Tak jako byli Němec Waldhauser a Čech Milíč reformními kazateli, stali se – český kupec Jan Kříž (stoupenec Milíčův, který poskytl pozemek) a německý rytíř Hanuš z Mühlheimu (stoupenec Waldhauserův, jenž na něm vybudoval prostornou kapli) – zakladateli Betléma pro česká kázání.

Hus se odvolával ke Kristu na základě svědectví Písma svatého a svrchovanou autoritou nad církví a papežem mu byl Kristus dosvědčený evangelii. Nikoliv tedy papež nebo koncil, ale biblické svědectví o Kristu bylo pro Husa rozhodující, což je reformační stanovisko přijaté později všemi církvemi vzešlými z reformace, které dodnes vyznávají jako autoritu ve věcech víry a svědomí pouze Písmo svaté (sola scribtura). Husovi rovněž nelze vytýkat, že „u něj není zřetelná hranice mezi jeho názorem a názory jeho přátel“. Tehdy bylo zcela běžné, že myšlenky druhých – s nimiž se člověk ztotožňoval tak, že je přejímal a považoval za své vlastní – doslovně vpisoval do svých pojednání. Tak to běžně činili středověcí myslitelé a univerzitní mistři. Nanejvýš se uvádělo: „jak praví“ některý z apoštolských či církevních Otců. To je zřetelné u Husových spisů, ať už jde o spisy psané latinsky (De ecclesia) nebo česky (Postila česká – Vyloženie svatých čtení nedělních, Výklad Viery, Desatera a Páteře), v nichž uvádí slova apoštolova či církevních Otců před vpisem vždy slovy: „jak praví svatý evangelista“ nebo „jak praví svatý Jeroným“ a pod). Pro český jazyk je významný jeho spis O českém pravopisu – (latinsky, De orthographia bohemica). Odstranil spřežky a zavedl diakritická znaménka.

Kostnický koncil nebyl svolán především kvůli Husovi, nýbrž pro odstranění dvojpapežství (dokonce trojpapežství). Na koncilu šlo o zápas mezi konciliárním pojetím církve, kdy koncil jako sněm zástupců celé církve má rozhodující slovo, a papežstvím, kdy o všem rozhoduje papežova moc. Husova pře byla záležitostí pro koncil druhořadou, třebaže ne bezvýznamnou, ale pro Čechy rozhodující. Jeho odsouzení a upálení v Kostnici se stalo důvodem k odmítnutí Zikmunda a podnětem k vypuknutí husitské revoluce. Za zmínku stojí rozruch vyvolaný o sto let později Lutherem, když po prostudování Husova spisu O církvi při disputaci v Lipsku vyznal, že s Husem a Viklefem v mnohém souhlasí a že Hus byl nespravedlivě upálen. Hus má své velmi významné místo v českých dějinách, především v období první (české) reformace, tak jako Dr. Martin Luther v reformaci druhé (německé) a Kalvín v reformaci helvétské. Obvykle se tu užívá označení „světová reformace“ a často se přehlíží význam reformace první. Mistr Jan Hus je natolik významnou postavou českých dějin a reformace, že jeho připomenutí státním svátkem je zcela na místě. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve, byť vůči němu zůstávají z katolické strany některé výhrady.

V přístupu k Husovi se často objevovaly nacionalistické mýty nebo marxistické bludy, ale historicko kritická bádání vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, pokračujícího v navázání na myšlenky otce české reformace Matěje z Janova a nečiní z něj jakéhosi českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele, kterým nebyl.

Německý historik Ferdinand Seibt k tomu poznamenává: „Proces s Husem vešel do dějin jako justiční vražda. Kromě jeho domoviny žádný jiný národ přitom po pět set let nepranýřoval jeho smrt víc než národ německý a žádný jiný, slovy Lutherovými, nepojmenoval jeho samého dokonce svatým mučedníkem. Husa poprvé tiskli a překládali rovněž v Německu, nikoli v jeho husitských Čechách. Jako českého národního hrdinu ho nově objevilo až 19. století, a to působí podnes mnohem víc než pozdější jeho usurpování socialistickou propagandou.“

Pokusy snížit význam Husův, jak se někdy stávalo, nestojí na solidním historickém bádání. Ostatně takové srovnávání Husa s Lutherem by nemělo přehlédnout některé vady i omyly Lutherovy (např. jeho protižidovské výroky, postoj k selskému povstání roku 1525, učení o dvou říších) a stejně tak závažné selhání Kalvínovo, když nechal upálit francouzského teologa Michela Serveta.

Po boku husitům stáli i mnozí Němci. Byl to např. Ulrich Grünsleder, původně augustiniánský mnich z Řezna, který přeložil do němčiny dva Husovy spisy a šířil jeho učení v německém prostředí. Pro tuto „kacířskou“ činnost byl nakonec roku 1421 v Řezně upálen. Rovněž kazatel Johann Drandorf, který původně byl několik let i v Praze a náležel ke kruhu M. Mikuláše z Drážďan* – původem i přesvědčením přívržencem valdenských** – zpečetil své věrné husitské svědectví smrtí na hranici v saské Míšni v roce 1416. M. Jeroným Pražský, věrný Husův přítel, který jako první přinesl do Prahy Viklefovo učení ze svých studií v Oxfordu, byl spřátelen s mnoha Němci, neboť působil nějakou dobu na filosofických fakultách v Heidelberku a v Kolíně nad Rýnem. Rok po Husově smrti byl i on upálen na kostnické hranici 30. 5. 1416.

Vedle Husa je třeba zmínit Jakoubka ze Stříbra a jeho zápas o kalich. Jakoubek, podporován německým reformním kazatelem Mikulášem z Drážďan (Nicolaus von Dresden)*, zavedl v Praze přijímání z kalicha i pro laiky. Stalo se to poprvé roku 1414 v kostele u Martina ve zdi, kde byl farářem Jan z Hradce. Jakoubek totiž zjistil historická fakta, že dosavadní přijímání pod jednou není odvěký řád, jak se tehdy obecně věřilo, nýbrž že není starý ani dvě století. Ještě před 150 a více lety bylo vysluhování pod obojí běžné a Jakoubek nalezl v církevním zákoníku (v Gratianově Decretum) výnos papeže Pelagia († 496), jímž zakazuje odpírat kalich laikům jako manichejství a přijímání pod jednou za svatokrádež. Tak začal zápas o kalich, který provázel celé husitské hnutí a proto je přijímání z kalicha dílem české reformace, které přijaly všecky evangelické církve a v českém prostředí se stal vedle bible symbolem evangelických církví.

Vedle Mikuláše Drážďanského tu byli i další mistři, kteří podpořili Jakoubka v jeho úsilí o prosazení kalicha: Mikulášův bratr Petr, který spolu s ním uprchl do Čech před inkvizicí, dále Jan Draendorf a Petr Turnov.

O existenci německých husitů v české reformaci se v našich kruzích příliš mnoho neví. Byla však v husitských dějinách významnou kapitolou. Po Husově smrti se ukázalo, že mnozí Němci byli ve věci kalicha misijně horlivější než čeští mistři. Jan Draendorf se dal v roce 1417 ordinovat ke kněžské službě v církvi pod obojí. Jiní se stali horlivými šiřiteli husitského reformačního programu i v německých zemích, kde většinou skončili na hranici jako oběti inkvizice. [J. Otter]

Komunistický mýtus a zneužití husitství

Kalich je někdy chápán mylně jen jako symbol husitského radikalismu. Jistě je také symbolem husitské revoluce, v níž šlo i o otázky sociální, ale komunisté vytvořili mýtus o husitství, jako o povstání lidu proti církvi, jež bylo jakousi předkomunistickou utopickou revoltou a proto neúspěšnou. Na tom stavěla Vávrova filmová husitská trilogie falšující pod vlivem komunistické ideologie toto období českých dějin. Zamlčovali, že Jan Hus byl hluboce věřícím katolíkem a husité věrní křesťané odmítající nařčení z kacířství a odtržení od církve, jak jim to později dokonce doporučoval německý reformátor. Z nejhlubší víry v pravdivost zákona Kristova jim šlo o nápravu církve, která vskutku v mnoha ohledech byla církví zpronevěřilou evangeliu. Vždyť husitský zápas sváděný na půdě koncilů byl úsilím o to, aby byla uznána církev podobojí za součást jedné církve univerzální.

Komunističtí „historikové“ (spíše ideologové a propagandisté), a nejen oni, viděli jen jednu stránku husitství a to radikalismus Jana Želivského a válečnictví Jana Žižky. Pozitivní pro ně bylo jen to, co považovali za revoluční podle jejich mylného vidění a historickou skutečnost zfalšovali komunistickou ideologizací dějin. Tím velmi zdiskreditovali jednu etapu českých dějin a vedle nacionalistů mají podíl na falešném vidění husitů. Nevzali v potaz, že to, co označujeme jako husitství, mělo několik stran a už vůbec nechtěli slyšet o tom, že nešlo o zápas proti církvi, nýbrž o reformu církve a to z nejhlubších pozic křesťanské víry. Zvlášť trapné bylo, když se v komunistické armádě a při různých příležitostech hrála táborská hymna. Atheističtí a církev pronásledující komunisté si vzali do huby píseň, v níž se zpívá: „Kdož jste Boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a doufejte v něho.“

Podobné chyby se ale dopouštějí i odpůrci husitství, kteří v pohledu na tento úsek české reformace obracejí svou pozornost většinou také jen na husitské válečnictví a uniká jim, že tu bylo obrovské reformační úsilí, na něž později navázala Jednota prostřednictví Petra Chelčického odmítajícího násilí ve věcech víry a svědomí. To, co je na Táboru nejcennější, jsou díla jeho bohoslovců (např. Mikuláše z Pelhřimova, Vavřince z Březové aj.) Ostatně Tábor se vždy neztotožňoval s Žižkou a dokonce se s ním načas rozešel, když rozpoznal nebezpečí jeho diktátorství. Žižkovi nelze upřít, že byl zdatným válečným stratégem, rozhodným vůdcem a že v jeho vojsku platil přísný vojenský řád.

Je historickým faktem, že husité vedli zpočátku obranné boje, neboť do Čech pronikaly křižácké výpravy, aby umlčely husitské hnutí. Expanzivní boje (spanilé jízdy) vedené sirotky začaly až od roku 1428, ale ani ty však nebyly z pozice národnostní. Nacionalismus doba 15. století neznala, jeho počátky spadají do konce 18. století, ale hlavně jsou produktem 19. století. Ano, docházelo k excesům a husitské vojsko se dopouštělo naprosto zbytečného násilí a krutostí a nepočínalo si zrovna humánně. Nešetřilo ani skupiny mužů a žen, kteří přišli do Čech roku 1418 z Pikardie, kde jim inkvizice znemožňovala život. Budeme-li, pokud možno objektivně a na základě historických faktů posuzovat dobu počátku 15. století, nemůže nám uniknout, že na druhé straně v Kutné Hoře zase odpůrci husitů naházeli jejich příznivce v počtu asi 1200 osob do opuštěných šachet stříbrných dolů.

Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli většinou z německých zemí a jejich výpravy pronikaly do Čech z Bavorska, vznikl další blud a mýtus o národnostním boji Čechů proti Němcům či Němců proti Čechům, který byl zastáván jak v Německu tak u českých nacionalistů, kde byl prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci ohrožujícími Čechy. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické nikoliv národnostní pozadí.

V období husitské revoluce se stal Žatec (Saaz), obývaný početným německy mluvícím obyvatelstvem, významným centrem hnutí. Ve městě působili významní husitští kněží Jan ze Žatce (Johannes von Saaz ), známý svým dílem Oráč z Čech (Ackermann aus Böhmen), Petr Špička a Petr Němec. Žatec vyslal své houfy v roce 1420 i na obranu Prahy proti králi Zikmundovi. V roce 1421 Žatečtí zadrželi křížovou výpravu, vedenou kardinálem Brandou.

Husitství bylo mnohovrstevnaté. Bylo několik husitských stran, které se lišily svým náboženským a sociálním programem.

Pražská strana mírných vzala za své čtyři artikuly, ale jinak trvala na římském svěcení svých kněží, uznávala autoritu církevních otců a učitelů, ponechala v platnosti katolická dogmata a řády. Mírní pražští husité dále vzývali svaté, uznávali očistec, vrátili se k transsubstanciačnímu pojetí živlů ve večeři Páně, uznávali ornáty a dodržovali obřady, svátky a posty. Měli také snahu po obnově jednoty s římskou církví. [R. Říčan]

Rozhodní husité, jejichž hlavním střediskem byl Tábor, ač nebyli omezeni jen na něj, tvořili svaz českých a moravských měst. Táborská theologie nese výrazné reformační rysy, které po nich převzala Jednota a jež se v plné míře projevily v druhé (světové) reformaci. Jediným pramenem víry a pravidlem pro církev je jim Písmo svaté, jen Kristus je svrchovaným zákonodárcem, pravda jeho slova musí být stále zkoumána a aplikována v církvi. Tradici a církevní sněmy neuznávali, leč by jejich výroky byly v souladu s Písmem a obyčeji rané církve. Odmítli uctívání svatých, obrazů, ostatků, neuznávali očistec, nekonali mše za mrtvé, nedali na postní řády církevní, zjednodušili bohoslužby a úplně zavedli češtinu jako bohoslužebný jazyk. Táborští kněží neužívali bohoslužebná roucha a při večeři Páně užívali místo hostie chléb. [R. Říčan 16]

Nepominout Jednotu bratrskou v souvislosti vztahu mezi Čechy a Němci

Jednota bratrská měla své sbory i tam, kde žili němečtí bratří. Němečtí vyhnanci z Braniborska byli členy Jednoty na severní Moravě. V Lanškrouně našli útočiště pronásledovaní valdenští německého jazyka a stali se sborem Jednoty. V německém Lanškrouně stál po boku Lukáše Pražského německý bohoslovec Tomáš z Lanškrouna (Thomas von Landskron). Německý kazatel lanškrounské Jednoty Michael Weisse, přeložil mnoho duchovních písní, složil nové a vydal německý kancionál, oblíbený v oblasti celé německé reformace. Příkladem může být také Fulnek, v němž působil i Komenský a odkud pocházeli potomci německých bratrských exulantů, kteří Jednotu obnovili v Ochranově (Herrnhut). Jednota měla také velmi čilé styky s německými luterány i s kalvinisty. Už dříve se vyvinuly přátelské vztahy mezi Jednotou bratrskou vedenou Lukášem Pražským a Lutherem stojícím v čele reformace německé. O životě Jednoty podal Lutherovi zprávu jihlavský německý luterský kazatel Pavel Speratus, který bratry poznal, když po osvobození z olomouckého vězení byl přijat a na další cestu opatřen sborem v Litomyšli. Snad právě proto někteří konzervativní katolizující historici a publicisté tvrdí, že bělohorská porážka zachránila Čechy před poněmčením, protože se prý evangelíci příliš přimkli k reformačním církvím v Německu. Ve skutečnosti germanizace byla politickým záměrem katolických Habsburků. Pokud jde pak o „nebezpečí“, že by mohli mít na poněmčení evangelíci podíl, odpovědí na toto podezření je české literární a hudební dílo Jednoty. Bratrský překlad bible, bratrské kancionály, česky psané spisy Komenského a další literatura předbělohorské doby, jsou ukázkou krásné češtiny a samozřejmě také zdatnosti theologické (Lukáš Pražský, Jan Blahoslav, Bratrské vyznání 1553, Česká konfese – Confessio Bohemica 1575), filosofické a pedagogické (Jan Blahoslav, Komenský), politické (Rudolfův majestát z roku 1609), hudební (české i německé bratrské kancionály), ekumenické (styky s německými luterány a s Kalvínovými reformovanými), cestovatelské (Martina Kabátníka cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta) a pod. Z toho je zřetelné, že jazykově česká část Jednoty byla naprosto česká, ale bez jakýchkoliv znaků nacionalismu. Jednota nedělala rozdíl mezi bratřími, kteří mluvili česky nebo německy. Tehdy přišel na jižní Moravu i významný německý lingvista a odborník na školství Esrom Rüdinger, který se stal v ivančickém bratrském sboru ředitelem latinské školy pro výchovu synů českobratrské šlechty. Proč by vstřícné setkávání Jednoty s Němci mělo být jakýmsi nástrojem germanizace?

Jednota byla pronásledována od samého počátku své existence a to nejen stranou podjednou (římskými katolíky), ale i stranou podobojí (utrakvisty) a to až do roku 1575, kdy se spojila s novoutrakvisty (evangelíky) na základě České konfese. Jednota zvlášť vadila katolickému králi Ferdinandovi I. Příležitost k zákroku proti Jednotě se mu naskytla, když jeho císařský bratr Karel V. vedl proti německým protestantům (jednotě Šmalkaldské) spolu s Ferdinandem válku (1547). Čeští stavové odmítli jít proti německým souvěrcům. Pronásledování postihlo nejen Jednotu, ale i její ochránce, jimž byly konfiskovány statky. Tehdy začal první odchod do exilu, do Pruska, Polska a nebo na Moravu, kam moc Ferdinandova nesahala.

Novoutrakvisté

Novoutrakvisté se sblížili s luterány zejména četbou Lutherových spisů a často i přímo. Řada českých bohoslovců studovala bohosloví ve Wittenberku a v Praze byl vítán i radikální stoupenec Lutherův Tomáš Münzer, který se zastával v době povstání německého selského lidu ve svých kázáních a manifestech a dovolával se vzoru husitů. Luther dokonce radil církvi podobojí, aby se od Říma odtrhla.

Stavovské povstání

České reformaci se v jejích zápasech podařilo přesáhnout v Evropě běžnou úroveň svobody svědomí, jíž ve vzájemné solidaritě požívali Češi i Němci. Rudolfův majestát (1609) znamenal, že v Čechách přestalo platit „cuius regio eius religio“ (koho panství, toho náboženství) a to se týkalo nejen šlechticů, rytířů a svobodných měšťanů, ale i poddaných, což znamenalo v tehdejší době neobvyklou míru svobody, kdy se každý mohl svobodně rozhodnout pro to či ono vyznání bez ohledu na konfesi vrchnosti. Majestát musel být ale neustále obhajován a po porážce stavovského povstání byl zrušen a tím vzala nebývalá míra svobody v českých zemích zasvé.

Posledním podnětem k povstání českých stavů roku 1618 byla náboženská perzekuce evangelických měšťanů a poddaných německého jazyka. Luteránští obyvatelé městeček Broumov a Hrob si zanedlouho po vydání Majestátu vystavěli kostely, s čímž nesouhlasily jejich vrchnosti zastoupené v prvním případě břevnovským opatem Wolfgangem Selendrem a v druhém případě pražským arcibiskupem Janem Loheliem. Na jejich popud česká královská kancelář roku 1614 nařídila oba kostely zavřít. Hrobští se sice napřed obořili kamením na pražského arcibiskupa, který se pokusil osobně jejich kostelík zapečetit, avšak pod hrozbou soudního procesu kostel sami v prosinci 1617 strhli. O podobný krok jako arcibiskup v Hrobu se pokusila v únoru 1618 královská komise v Broumově, narazila však na odpor místních luteránů. Kostel byl úředně zavřen až po porážce stavovského povstání. Roku 1676 byl zbořen a na jeho místě byla zbudována barokní kaple sv. Václava. Seznam 27 popravených vůdců stavovského povstání (z toho deset Němců) dokládá, že Češi a Němci stáli svorně spolu. Nebýt porážky povstání, vztahy Čechů a Němců by byly docela jiné.

Pobělohorský exil

Pobělohorská doba byla pro evangelíky skutečně temnou dobou. To se týkalo jak českých, tak německých evangelíků. Z Čech musela značná část nekatolické šlechty, měšťanů a inteligence odejít do exilu, včetně německých luteránů (soustředěných v Praze kolem salvátorského kostela stojícího nedaleko Staroměstského náměstí a na Malé Straně u Svaté Trojice), dále pak v Mostě, Chomutově, Budějovicích a Jáchymově, kde kázal a učil Johannes Mathesius. V Praze byl nejznámější německý luterán Jan Jessenius, lékař, historik a diplomat. V době před rokem 1620 bylo obyvatelstvo Čech z 90% některého evangelického vyznání, na Moravě to bylo 50%. Němečtí evangelíci vyhnaní do exilu přišli stejně jako Češi o své statky, ale jejich situace byla přece jen mírnější, protože odcházeli do zemí německého jazyka a tam, kde se mohli nadále hlásit k evangelickému vyznání (Sasko, Prusko). Němečtí utečenci z Krušnohoří se usadili v nově vybudovaném městě v Sasku, které po svém dobrodinci saském kurfiřtu pojmenovali Johann-Georgenstadt, ale čeští evangelíci žádné druhé Čechy neměli a proto byla jejich situace těžší. Byli ale přijímáni německými vladaři, jak dosvědčuje mj. založení obce Český Rixdorf (Böhmisch-Rixdorf) roku 1737 v Berlíně za pruského krále Friedricha Wilhelma I. Také v postupimském Babelsbergu byla založena osada Nowawes.

Také občas zazní tvrzení, že nebýt doby pobělohorské nevzniklo by v Čechách baroko. Tomuto tvrzení odporuje fakt, že baroko se ujalo i tam, kde převládali evangelíci (např. německé evangelické země). Nelze pochybovat o tom, že v Čechách působili významní němečtí barokní umělci (bratři Dientzenhoferové, Ferdinand Brokoff nebo Matyáš Braun) nebo i mnozí proslulí Češi (Karel Škréta, Václav Hollar, Petr Brandl, Jan Kupecký a Václav V. Reiner), ale proč by se nemělo baroko projevit i v Čechách, jež by nebyly vystaveny násilné rekatolizaci a zůstaly evangelickými?

Čeština nebyla vytvářena uměle, nýbrž obrozena v navázání na češtinu z doby na přelomu 16. a 17. století

Tvrzení, že čeština „byla teprve vytvářena a to v podobě naprosto umělé“ neobstojí, jestliže nepomineme skutečnost, že po roce 1620 museli čeští nekatoličtí vzdělanci odejít do exilu. Na třicet tisíc rodin muselo v následujících letech opustit zemi. Vedle toho tu hrála podstatnou roli také třicet let trvající válka. V důsledku těchto událostí a během následujících let nemohl být český jazyk kultivován, rozvíjen, udržován a došlo tedy k jeho úpadku. To vedlo obrozence k tomu, aby navázali na češtinu 16. a počátku 17. století a úsilí o obnovení českého jazyka bylo inspirováno kralickou češtinou. Nepochybně se také ohlédli po době starší (Hus a doba husitská). Hus vedle spisů psaných latinsky, psal také česky a zavedl novou diakritiku a odstranil spřežky, ale východiskem se stala vytříbená čeština překladatelů kralické bible, čeština bratrských kancionálů a čeština dalších bratrských spisů včetně česky psaných děl Jana Amose Komenského, jejichž někteří autoři byli zmíněni již výše. „Nikoli utrakvismus, nýbrž právě Jednota bratrská vykonala průkopnickou práci pro rozvoj českého literárního jazyka v 16. století; a i tady přitom byla tím pravým motorem literární tvorby náboženská kultivace a konfesní propaganda. Z bratrských tiskáren v Ivančicích a Kralicích vyšly v pokročilém 16. století modlitební a náboženské vzdělávací spisy, které silně ovlivnily český jazykový prostor, obzvlášť když se čeština za Jiřího z Poděbrad místy dostávala do pozice lingua franca středovýchodní Evropy. Směr dalšímu vývoji dal jazykový počin Bible kralické (1579–1588), s poznámkovým aparátem plod práce celého kolektivu pod vedením bratrského biskupa Jana Blahoslava. Stěžejní význam pro filologickou orientaci jazyka měla rovněž Blahoslavova Gramatika česká z roku 1571. Michael Weisse, uprchlík z jednoho vratislavského kláštera, sepsal kancionál s českými příspěvky pro německé bratří ve Fulneku a Lanškrounu, zároveň svědectví o nadnárodním společenství bratrských obcí. Literární spojnice existovaly i mimo sféru náboženskou: roku 1513 vyšel latinsko-česko-německý slovník, roku 1550 latinsko-česko-německá konverzační příručka jednoho českého žáka Melanchtonova. Roku 1540 napsal Ondřej Klatovský rovněž knížku konverzace o tom, „jak Čech německy, tak též Němec česky učiti by se měl“. [Ferdinad Seibt]

Pochopitelně, že bylo nutné později hledat nové odborné výrazy pro věci, které v předchozích stoletích neexistovaly a které by byly nepochybně vytvořeny nebýt přerušení vývoje českého jazyka třicetiletou válkou a exilem evangelické inteligence v důsledku protireformace a násilné rekatolizace, což přerušilo kontinuální vývoj češtiny.

V evangelických českých církvích se četla Kralická běžně až do nedávné doby a její čeština nečinila nějaké zvláštní potíže. Teprve v druhé polovině dvacátého století se začal používat ekumenický překlad bible do moderní češtiny. Bible kralická je kromě češtiny jedinečná tím, že jde o překlad z původních jazyků (hebrejštiny a řečtiny), zatímco dosavadní české, ale i jinojazyčné překlady byly z latinské Vulgáty. Úsilí o obnovení českého jazyka bylo inspirováno kralickou češtinou.

Z bratrských překladatelů nejvíce vyniká Jan Blahoslav, jenž studoval ve Wittenberku, poznal Královec (Königsberg), hlavně však Basilej, vracel se z ciziny, kde poslouchal Luthera a byl rok žákem představitele německé evangelické kultury, velikého učitele Německa humanisty Filipa Melanchtona. Široký rozhled byl Blahoslavovi výzbrojí k tomu, aby přeložil Nový zákon a napsal jeho výklad, postaral se o kancionál Šamotulský a Ivančický, napsal příručku hudební vědy Musiku a pokračovatelům v překladu bible Gramatiku. Je autorem spisků O původu Jednoty, Vady kazatelů a Naučení mládencům.

Také např. Komenského Kšaft, v němž mimo jiné odevzdává potomkům péči o český jazyk, nemůže být dnešnímu čtenáři nesrozumitelným rébusem, jak se lze přesvědčit na ukázce v závěru mých poznámek. Také Informatorium školy mateřské lze číst dodnes bez větších problémů, stejně jako česky psané další jeho spisy i díla jiných autorů té doby. Je to čeština konce 16. a začátku 17. století, tedy z časů dávno před dobou obrozeneckou. V období pozdní gotiky u nás dochází k rozvoji školství, rozšiřuje se síť nižších škol, na univerzitách studují synové z bohatých měšťanských rodin. Jednota dbala také na to, aby každý mládenec a každá dívka měli základní vzdělání a to 150 let před Marií Terezií. Revoluční bylo pak to, že vzdělání se týkalo i žen. V Jednotě nebyl snad nikdo, kdo by neuměl číst, psát a počítat. Po vynalezení knihtisku Janem Gutenbergem je v Čechách do roku 1500 vydáno 39 inkunábulí (prvotisků, z toho 34 česky); nejstarší tištěnou knihou u nás je Kronika trojánská z roku 1468.

Obrození českého jazyka nemůže být pokládáno za projev nacionalismu, stejně jako péče o české dějiny, nýbrž jen jako legitimní úsilí o to, aby neupadly v zapomenutí. Český jazyk se nestal mrtvým, nýbrž cíleně umrtvovaným. Za zmínku stojí tištění a pašování Bible kralické a českých kancionálů z německého Saska a Slezska pro potřeby shromáždění tajných evangelíků a po celou dobu protireformace vyhledávaných, zabavovaných a ničených českými jezuity, nehledě na tresty za jejich držení.

Vedle toho je ovšem třeba uvést, že na obranu českého jazyka se postavil v 17. století jezuita Bohuslav Balbín ve spise Obrana jazyka slovanského zvláště českého. Obrana vznikala na rozhraní let 1672–1673. Původní název zněl: „O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá.“

Jan Amos Komenský a jeho Kšaft

Komenského Kšaft umírající matky Jednoty bratrské je odkaz velkého exulanta budoucím generacím bez ohledu na to, zda mluví česky nebo německy:

„Ty, Jednoto německá (jde o církev evangelickou augsburského vyznání), bylas mou nejmilejší sestrou, kterouž mi nejprvé, když jsem v samotnosti své se ohlédala, ku potěšení zbudil Pán a kterouž jsem já srdečně milovala, ačkoli tvá ke mně láska pro mou sprostnost brzo vychladla. Co jsem nejmilejšího za klénot ode Pána svého sobě odevzdaného měla, toho jsem tobě hned od počátku podávati nepominula, tím se s tebou sděliti žádostiva jsouc; aniž vinšovati přestávám, abych i umírajíc prospěti tobě mohla, a čehož nejvíc k tvému dobrému vinšuji, za dědictví tobě odkazuji, řádu víc, než ho máš, a kázně spořádanější a lepšího rozumu při artikuli o ospravedlnění…

Na tebe, národe Český a Moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení, nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím.

Odkazuji tobě za dědictví knihu Boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci strávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně i jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě Boží a svému v dobrém vzdělávání.

Odevzdávám tobě i synům tvým snažnost v pulerování, vyčišťování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka; v čemž synů mých bedlivost známá byla časů předešlých, když od rozumnějších říkáváno, že češtiny lepší není jako mezi Bratřími a v knihách jejich.“

Dovětek

Reformační dějiny tvořili Češi a Němci společně a nebyly mezi nimi v předbělohorském období nějaké podstatné spory. Pokud k nim došlo, byly převážně theologické a nevycházely z toho, co dnes nazýváme nacionalismem, ale většinou se čeští a němečtí evangelíci stavěli společně na obranu reformace proti katolické protireformaci a společně nesli i důsledky tohoto zápasu. Nebyly to tedy spory a konflikty národnostní. Ostatně i dnešní Českobratrská církev evangelická zní v překladu Evangelische Kirche der böhmischen Brüder (nikoliv tschechischen). Jednota bratrská byla ve srovnání s jinými evangelickými církvemi početně malou, ale svým významem velkou. Od samého počátku byla bratrským společenstvím Čechů a Němců. Právě Jednota může být příkladem dobrého soužití mezi oběma jazykovými skupinami v Čechách na Moravě. Pominout tuto skutečnost by nahrávalo bludu a mýtu o odvěkém nepřátelství mezi Čechy a Němci. Česká reformace není výlučně tschechische, nýbrž böhmische Reformation (Reformation in Böhmen). Jak by asi vývijelo soužití Čechů (Tschechen) a Němců (Deutschen) v Čechách (in Böhmen) nebýt porážky stavovského povstání a následujícího neblahého vývoje zemí Koruny české?

Poznámky

*Nicolaus de Dresda. – Univerzitně vzdělaný právník, teolog a kazatel utekl se r. 1411 do Prahy před pronásledováním z kacířství. V univerzitním kázání (1415) Querite primum regnum Dei (Hledejte nejprve království Boží) mluvil o tom, k jakému smýšlení a jednání zavazuje opravdového věřícího Ježíšovo kázání na hoře. „Vyzbrojený stal se jednou z nejvýraznějších osobností husitské strany, když významně přispěl k „symbióze husitismu a valdenství“ (R. Kalivoda): navazoval na věroučné názory valdenských, na jejich stěžejní tezi, že světské panování církve má svůj počátek až v době Konstantinově. S Jakoubkem ze Stříbra se podílel na tom, že v r. 1414 se v Praze začalo s „kalichem“, tj. s podáváním svátosti oltářní pod obojí způsobou. (Sám se pokusil o zavedení kalicha dříve v německé obci Wildungen v Sasku.) Byl jako kacíř upálen na hranici v Míšni roku 1417.

** Valdenští si v první polovině 13. století získali přátele v horním Porýní a ve Švábsku, ve větším počtu pak v Bavorsku a Rakousích. Neustále pronásledováni se později dostali až do jižních Čech a husitská reformace v nich získala své přívržence. To se stalo pro české evangelické historiky podnětem k tomu, aby hovořili o první reformaci, která hnutím valdenských začala, pokračovala v husitském hnutí a vrcholila v Jednotě bratrské. Česká reformace je součástí této první reformace, která se v 16. století setkává s reformací druhou, započatou o sto let později po Husovi v Německu Lutherem a v Ženevě Janem Kalvínem; obě reformace se po určitou dobu překrývají.