Josef Šima a odpověď evangelického faráře

Proč věřím v Boha? Protože k víře v Boha neexistuje žádná rozumná alternativa. Kdybychom víru v Boha chtěli pochopit prostřednictvím rozumu, museli bychom se alespoň se třemi nejdůležitějšími fenomény – neobyčejnými skutečnostmi – důkladněji a hlouběji zabývat. Tyto jsou: vesmír (universum), život, rozum.

 Kdo stvořil náš svět, náš vesmír? Nikdo nebo Někdo? Z ničeho nevznikne nic, o tom netřeba pochybovat! Když tedy nevznikne z ničeho nic, pak musel tento náš svět stvořit Někdo! Před několika léty dokázali Američané, že před asi 13,5 miliardami let vznikl náš vesmír jako důsledek tzv. pratřesku*), což byl gigantický výbuch záření, které se rychlostí světla šířilo na všechny strany vzniklého prostoru. Toto záření nabývá jak vlnový charakter, tak i vlastnosti částicového záření (tzv. dualita). Někdo pak musel dát pokyn nebo příkaz, aby se z částicového záření vytvořily subatomární částice (kvarky, leptony aj.)**), z těch pak jednotlivé atomy, molekuly a elementy. Tak vznikla materie, hmota, tak vznikl náš materiální svět. Odvolávat se při tom na přírodní zákony je nerozumné, neboť příroda nemůže žádné zákony vydávat, ty může vydávat pouze Někdo***). Když tedy tento náš materiální svět vznikl v důsledku pratřesku, kdo byl jeho původcem, kdo ho způsobil? Nikdo nebo Někdo? Z ničeho nevznikne nic, někdo musel tento pratřesk vyvolat, způsobit.

Kdo stvořil život? Nikdo – příroda nebo náhoda, nebo Někdo? Kdybychom předpokládali, že náš život nestvořil nikdo nebo příroda nebo náhoda, pak nám bližší vysvětlení podá citát známého Alberta Einsteina, vynálezce teorie relativity a nositele Nobelovy ceny za rok 1921. „Každý opravdový přírodovědec musí mít určité náboženské cítění, neboť si nedovede představit, že by ony neobyčejně jemné souvislosti, které odhaluje, promýšlel poprvé on sám. V nepochopitelném vesmíru se projevuje nám pozemšťanům nekonečně převyšující Rozum. Pravděpodobnost náhodného vzniku života je asi taková, jako vytisknutí slovníku cizích slov výbuchem v tiskárně. Dost rozšířené mínění, že jsem ateista, se zakládá na hlubokém omylu. Ten, kdo toto vyčetl z mých teorií, ten z nich sotva něco pochopil.“ K tomu netřeba nic dodávat! Život musel tedy Někdo stvořit! ****)

Kdo stvořil rozum? Jak již bylo řečeno: Z ničeho nevznikne nic! Rozum musel tedy někdo stvořit. I zde nám poslouží již zmíněný Einstein: „V nepochopitelném vesmíru se projevuje nám pozemšťanům nekonečně převyšující Rozum.“ *****)

Nuže, kdo je ten Někdo? Od dob, co žijí lidé na této naši Zemi, hledali onoho Někoho, nakonec mu přiřkli jméno Bůh. Různé národy uctívali a stále uctívají různé bohy. Jeden z tohoto velkého množství bohů však dokázal přece jen nejlépe přesvědčit. Byl a je to izraelsko-židovský, později křesťanstvím převzatý Bůh-otec, Jahve. Tento Bůh-otec vyslal na náš svět Ježíše Krista jako Mesiáše a Božího syna, aby vysvobodil veškeré lidstvo ze hříchů. S jeho jménem vyjadřují křesťané jejich vyznání víry a přísliby spásy v „hebrejské bibli“ (Starém zákoně) vztahují na činnost Ježíše Nazaretského. Příchod, život a působení Mesiáše byl mnoha proroky v židovské Tóře a ve Starém zákoně předpovězen. Všechna tato proroctví se v činnosti a působení Ježíše Krista splnila.

Abychom všechny zde uvedené teorie lépe pochopili, doporučuje se prostudovat následující knihy:

John Polkinghorn (anglický fyzik částic a teolog (kněz): „Věřit v Boha ve věku přírodních věd “

Jiří Grygar (český astrofyzik): Proč věřím v Boha? ******)

Starý i Nový zákon

„Když neexistuje Bůh, je vše dovoleno !“ Fjodor Michailovič Dostojevskij

Poznámky redaktora Tomáše Krystlíka:

*) Není to vůbec jisté, určitá pozorování se velmi příčí této teorii.

**) Nikoliv, jejich vznik lze odvodit fyzikálně přímo z velkého třesku. Horší je to s jejich klasifikací – zařazením do jakési ucelené soustavy oněch částic, která by dávala smysl.

***) To je naprosto nepodložené, otázka víry. Tedy Newtonovy zákony vydal Bůh, teorii relativity také?

****) Už je dokumentováno, že vývoj postupoval ve skocích, kvantovými skoky. Vysvětlení ale chybí. ucelenost výkladu jakbysmet. Tedy existuje pro jeho vznik podstatně vyšší pravděpodobnost než u vzniku slovníku výbuchem. To ovšem tehdy Einstein nemohl vědět.

*****) Rozum může mít dnes i počítač, je to otázka složitosti a jeho vnitřního propojení. Existují již počítače, které se učí samy. a kvalita jejich myšlení (rozumu) se mění po skocích. Problém takových úvah spočívá v tom, že když jsme něco nepochopili rozumem, strčíme tam vyšší moc, tedy Boha. Vysvětlí-li se po letech ona záhada, vyhodíme z tohoto konkrétního jevu vliv Boha, protože známe řešení, a vysvětlujeme vlivem vyšší moci zbývající záhady. To se mi zdá velmi nedůstojné.

******) Člověka, který se nekál za své členství v teroristické organizaci-komunistické straně, se nesluší zmiňovat.

K článku Josefa Schimy

Jaroslav Voříšek

Podobné výhrady jaké uvádíte (poznámky redaktora) bych měl také. Sdílím zvláště tu STRČIT TAM VYŠŠÍ MOC, TEDY BOHA. Udělat z Boha pracovní hypotézu, která je použita k vysvětlení toho, co neumím odkrýt a pochopit, je většinou překonanou věcí minulosti. Autor jako katolík ovšem sdílí tzv. přirozenou theologii jako pokus odvodit poznání Boha nejen z Božího slova, nýbrž z přirozených zdrojů přírody, dějin, či lidského ducha. To bylo v evangelické theologii překonáno. Ta se soustřeďuje k Ježíši Kristu k centru a cíli zvěsti Písma. Objevuje se tak svobodný a osvobozující průhled k podstatě evangelia. A odtud také svobodný a osvobozující vztah k vědě. Od vědy se nečeká, co ani nemůže dodat: důkaz Boha. A od theologie se čeká, že do toho nebude vědě mluvit. Od obou se očekává, že nepřekročí hranice vlastního pole působnosti a nepřesáhnou do oblastí, jež jim nepřísluší, „suplovat“ a „fušovat“ vědu v církvi či církev ve vědě. [podle studie Víra a věda] K tomu dodávám: pokud v minulosti stála církev proti vědě a věda proti církvi, byl to dobově podmíněný jev. Církev házela vědě klacky pod nohy a věda jí to stejnou měrou oplácela. Mezi nedeformovanou vírou a skutečnou vědou ale není rozpor, ten je mezi vírou, pověrou a pavědou.

Mně je (autor je farář – pozn. red. CS-magazínu) způsob myšlení a uvažování pana Josefa Schimy poněkud vzdálený. Kdybych si položil stejnou otázku jako on, odpověděl bych takto: Věřím, protože mě oslovilo, získalo a podmanilo evangelium Ježíše Krista, který ke mně promlouvá ve zvěsti Starého a Nového zákona. Víra je ze slyšení Slova. Nenapadlo by mě proto srovnávat víru s nějakou rozumnou alternativou nebo pochopit víru v Boha prostřednictvím rozumu. Nedovolával bych se tedy ani „vědecky podpořeného“ výkladu příběhu o stvoření světa, ani teorie o „stvoření z ničeho“ a nehledal bych jejich potvrzení teorií velkého třesku, či jakékoliv jiné teorie, jak to činí zejména tzv. kreacionisté, kteří berou biblické příběhy o stvoření doslova a evoluci považují za dílo ďáblovo. Věta „věřím v Boha stvořitele“ je vyznání víry a ta se neptá jak a z čeho vznikl svět, protože to pro ni není podstatné. Odpověď na to přísluší vědě.

Katolíky nelze jistě podezírat s kreacionismu. Jde o již dříve zmíněnou přirozenou theologii. Jiří Bůžek, katolický kněz, dříve vědecký pracovník Biofyzikálního ústavu AV ČR v Brně se ohradil proti tomu právem (jeho odezvu na článek v MfD níže). Všichni se však snaží argumentovat tak, aby svůj výklad stvoření a důvod k víře podpořili vědeckými poznatky. Hypotézy o vzniku vesmíru nemají být podle mého názoru argumentem pro víru.

Když už bylo zmíněno stvoření z ničeho, tak několik slov k příběhu o stvoření – jak mě oslovuje. Příběh o stvoření není kosmogonie a kosmologie, nýbrž vyznání víry starozákonního Izraele. Svět, do něhož vstoupil biblický Izrael, byl plný různých mytologií, které považovaly Nebe a Zemi za sakrální oblast naplněnou různými božstvy. Pro bibli je Nebe a Země jen stvoření. Nebeská tělesa, zejména slunce a měsíc, byla považována za bohy. Příběh o stvoření ale tyto bohy demytologizuje tím, že řekne, že jsou to pouze dvě světla, jedno větší (slunce), které má svítit ve dne a jedno menší (měsíc), které má svítit v noci. Nic víc, jen světla sloužící člověku a ostatnímu stvoření; stejně je to i s vesmírnými tělesy, tedy s hvězdami. Existovaly také přírodní kulty uctívající božstva plodnosti, takže tu svou roli měla fauna i flora, které jsou v tomto příběhu také pouhým stvořením. Podobně jsou stvořením různé přírodní síly. Biblický příběh tak učinil z toho všeho jen stvoření a člověka postavil nad to jako toho, kdo nad tím má panovat. A to znamená, že bible otevírá cestu, jež nakonec vede až k vědě, protože má-li člověk naplnit Zemi a podmanit si ji, musí ji také poznávat a odkrývat její zákony. Stvořený (nikoliv božský) svět je mu podřízen. Tak bible demytologizuje svět, zesvětšťuje to, co bylo dosud náboženské. Kromě toho, když vyprávění začíná slovy: „Na počátku stvořil Bůh…“, říká tím, že je to start člověka na cestu dějinami, které spoluutváří a které spějí do cíle, jímž je království Boží. Život a dějiny mají tak svůj smysl. To byla vlastně převratná myšlenka ve starověkém světě, v němž převládalo cyklické pojetí času. Zjednodušeně řečeno: v mytickém vnímání byl napřed chaos, kterému bohové dali řád, ale po nějakém období se to zase zvrátilo do chaosu a znovu se vše opakovalo. V tomto pojetí neexistují dějiny, člověk a vše se točí v kruhu a nemá smysl se o něco nového snažit, jen se poddat osudu, vždyť se vše opakuje. Bible tomu čelí svým vyprávěním a její příběh nepotřebuje být podepřen jakoukoli vědeckou hypotézou.

Jak vznikl svět, to nechme příslušným vědcům. Bůh Stvořitel není „nadlidský architekt“, „inženýr světa“ (formulace Z. Neubauera). Je to můj a tvůj Tvůrce, který nás oslovuje a zalévá inspirací k novotným činům. (Balabán)

Stvoření – to je promlouvání (‚mr; dbr), oddělování pravého od bludného (bdl), množení (prh), zabydlování volných, a proto pustých prostorů (ml‘), ryzí suverenita (rdh), zrcadlení Božího srdce (celem) a tvoření nevídaného (srov. C. Tresmontant). [Citováno podle Balabána; v závorkách jsou kořeny hebrejských slov.]

(S)tvoření je to absolutně nové otvírání oken k příští lidské budoucnosti. Bůh jako radikálně Jiný (Barth, Lévinas aj.) a „novotářský“ Nový (Hejdánek, Balabán aj.) záchranně umožňuje lidem (a zčásti i mimolidskému tvorstvu), aby se pozvedli z daného stavu své existence k novému modu života, aby stáli nad věcmi a okolnostmi jako Boží tvorbou puncované děti, jako nové bytosti spěchající k „absolutnímu budoucnu“ (Rahner). [Citováno podle Balabána.]

P.S.

Ve Starém zákoně není v původních 39 kanonických knihách (tento kánon mají evangelíci společně s židy) o stvoření „z ničeho“ ani slovo. Pouze v apokryfní (pro katolíky deuterokanonické) knize 2 Makabejská 7,28: „Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že lidský rod takto povstal“ (Ekumenický překlad).

„Prosím tě, synu, aby patře na nebe a zemi, a ty věci, kteréž v nich jsou, všecky vida, znal to, že z těch věcí, kteréž své bytnosti neměly, učinil je Bůh ano i lidské pokolení také učiněno jest“ (Kralická).

„Ich bitte dich, mein Kind, schau dir den Himmel und die Erde an; sieh alles, was es da gibt, und erkenne: Gott hat das aus dem Nichts erschaffen, und so entstehen auch die Menschen“ (Německý katolický překlad).

Pozn.: Lukiánská verze: z toho, co nebylo, a část latinského znění: ex nihilo (= z ničeho)

Ozvěna toho je pak v epištole Židům 11,3: „Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy (věky), takže to, na co hledíme nevzniklo z viditelného“ a Kralická překládá patrně ve shodě s latinskou Vulgátou: „Věrou rozumíme, že učiněny jsou věkové slovem Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno“ a podobně i Luther: „Durch den Glauben erkennen wir, daß die Welt durch Gottes Wort gemacht ist, so daß alles was man sieht, aus nichts geworden ist.“ Důraz je ale vždy položen na to, že především Božím slovem bylo vše učiněno. V příběhu o stvoření se stále opakuje, že Bůh řekl a stalo se. Bohu stačí jeho slovo. Bůh nepotřebuje ke tvoření materiál jako ostatní božstva. Jen v tomto smyslu je možné pochopit význam pojmu „stvoření z ničeho“.

Také doporučuji:

Dějiny přírody – nakladatelství Svoboda Praha 1972 – Carl Friedrich von Weizsäcker (mladší bratr Richarda von Weizsäckera, bývalého spolkového prezidenta), přeložil Jan Sokol (filosof, zeť profesora Jana Patočky, chartista, dělník a po roce 1989 vysokoškolský profesor, kritik vysídlení Němců z Československa, což mu vyneslo nepřátelství předsednictva Českého svazu bojovníků za svobodu, které protestovalo proti jeho kandidatuře na prezidenta ČR)

Honest to Got –  SCM Press, Ltd. London 1963 – John A. T. Robinson

Gott ist anders – Chr. Kaiser Verlag München 1964 – John A. T. Robinson

Čestně o Bohu – Mladá Fronta Praha 1969 – John A. T. Robinson (anglikánský biskup)

Hebrejské myšlení – Herrmann a synové 1993 – Milan Balabán (evangelický farář, theolog, religionista, básník, na vojně v PTP, chartista, čistič kanálů, pořadatel bytových seminářů, po roce 1989 profesor ETF UK)

***

Evoluce a katolicismus jdou dohromady

V páteční MF DNES (15. 7. 2011) jsem si přečetl příspěvek „Úřední foto? Jedině s cedníkem“. Přibližně uprostřed příspěvku se tvrdí, že v americkém státě Kansas „se měly děti učit o vzniku světa z pozice katolické církve, stejně jako o evoluční teorii“. Pokud jsem dobře pochopil, autorka článku má dojem, že výklad vzniku světa a života z pozice katolické církve a současné přírodovědy jsou dvě naprosto rozdílné věci, které nelze žádným způsobem smířit. V Kansasu se skutečně učí na školách jako alternativa evoluční teorie takzvaný kreacionismus. Ten však není „pozici katolické církve“ (katolíci jsou v USA menšinou, snad s výjimkou některých oblastí na jihu země). Vychází to, již z toho, že první kapitoly biblického Starého zákona – tedy knihy Genesis – je třeba chápat doslova. Člověk, který tuto interpretaci Bible přijímá, samozřejmě musí evoluční teorii odmítnout. Kreacionismus zastávají ponejvíce americká Křesťanská společenství evangelikálního směru, vycházející z protestantské tradice – nikoliv však katolická církev ani hlavní proudy evropského protestantismu. Věřící křesťané, kteří mají přírodovědné vzdělání (a kterých není málo), by se jinak jistě museli cítit intelektuálně rozdvojeni, kdyby pokládali první kapitoly Bible za doslovnou zprávu o stvoření – fakt vývoje života na Zemi je velmi dobře potvrzen a bez něho by současná biologie nedávala valný smysl. Jiná věc je však interpretace faktu evoluce – vzhledem k existenci či neexistenci Stvořitele nebo k tomu, zda má vývoj života na Zemi smysl a cíl. Tato otázka však už je filozofická a jako taková nespadá do kompetence přírodních věd.

Jiří Bůžek, katolický kněz, dříve vědecký pracovník Biofyzikálního ústavu AV ČR v Brně, Fórum čtenářů, MfD 19. 7. 2011

***

Vážený pane Schimo!

Dostal jsem Vaši adresu a tak odpovídám přímo tak, jak to vidím. CS Magazín se věnoval především otázkám vztahu mezi Čechy a Němci, kriticky posuzoval národovectví, politickou a hospodářskou situaci v ČR a dění ve světě uveřejňováním autorských i převzatých článků. Téma „Proč věřím“ je pro CS Magazín vzhledem k jeho zaměření přece jen poněkud vzdálené. Proto se pan Krystlík na mne obrátil s otázkou, co bych k tomu řekl jako křesťan vycházející z jiného úhlu pohledu. A ten není z pozice římskokatolické ani z přirozené theologie, nýbrž z evangelické theologie slova, protože patřím k té části Kristovy církve, která navazuje na první (českou) i na druhou (světovou) reformaci, ale to je z mých poznámek zcela patrné. Neočekával jsem jejich uveřejnění pod Váš článek, ale pan Krystlík tím chtěl pravděpodobně ukázat, že jiný křesťan může mít jiný pohled na dané téma. To už si pak musí čtenář přebrat sám.

Pokud jde o zmíněnou zmatečnost, ta se ani tak netýkala přímo původního článku, nýbrž Vašich pozdějších reakcí. Připadá mi zvláštní, že považujete to, co jste napsal, za ústřední jádro křesťanské víry, neboť jádrem víry je Ježíš Kristus. Stejně tak např. dotaz, zda se denně modlím Credo a tvrzení, že „jestli to pan farář Voříšek popírá, pak není katolickým knězem, ale pokrytcem“, vnášejí do naší diskuse zmatek. Vyznání staré církve jsou také mým vyznáním spolu s vyznáními reformačními a rozhodně je nepopírám, jak se domníváte, nýbrž naopak přijímám. Ale pravdivost víry, včetně biblické zprávy o stvoření, nezdůvodňuji a neověřuji vědeckými hypotézami, tedy argumenty zvnějšku. Přistupuji k tomu na základě biblické exegeze tak, jak jsem už napsal. Máte pravdu, nejsem katolickým knězem, což jste mohl poznat, ale ani jakýmkoliv jiným knězem, protože reformační církve nedrží „svátostné kněžství“, nýbrž kněžství obecné. Evangelický farář je církví pověřen (ordinován), ne vysvěcen, k službě slovem a svátostmi. Je sborovým shromážděním volen a vykonává službu kazatele, pastýře a učitele. Při vysluhování večeře Páně předsedá stolu, aby dbal na to, že se vše děje podle Písem a řádu církve. Za to je církvi odpovědný a skládá proto tzv. revers. Spolu s ním o řádný život sboru (farnosti) pečují také z laiků zvolení presbyteři. Ve všech povinnostech a právech jsou si všichni členové církve rovni a rozdíl mezi farářem a laikem je jen v tom, že farář jako správce sboru (farnosti) má odborné theologické vzdělání získané na bohoslovecké fakultě. Proto na mne adresovaná věta, že „modlitba kněze je podstatně účinnější než modlitba laika“, mi připadá v této souvislosti také zvláštní. Modlitba laika není méně než modlitba duchovního.

Ani pro mne neexistuje jakákoliv náboženská či nenáboženská alternativa ke křesťanské víře. Rozdíl mezi námi je ale v tom, že Vy hledáte podporu a zdůvodnění víry v současných vědeckých teoriích. Pro mne je jen jeden důvod (chcete-li důkaz) pro víru a to je událost Ježíše Krista, v němž jedná Bůh, který sestoupil ze své slávy na cestu za člověkem.

Víra je vztahový pojem. Věřím, protože mě Bůh oslovil a já mu odpovídám: „důvěřuji ti, spoléhám na tebe, věřím ti, tvé slovo je pravda“. Spoléhám na něj, jako na spolehlivého a pravdivého, vždyť hebrejský kořen slova „víra“ je stejný jako kořen slova „pravda“. I naše „amen“, jímž stvrzujeme modlitbu a Credo, nebo po čtení Písma přijímáme za pravdivou jeho zvěst, má tentýž hebrejský kořen. Záleží jen na tom, jakými samohláskami hebrejské slovo psané souhláskami doplníme a jak ho budeme číst. Věřím Bohu, že vesmír, svět, život – a tedy i my lidé – jsme jeho stvořením, jeho dílem, i když pro to nemám vnější důkazy a ani je nehledám. Copak víra takové důkazy potřebuje?

Tvrzení, že to přece někdo musel učinit, že někdo musel dát pokyn, že někdo musel stvořit život, nepokládám za něco, čím bych chtěl a měl argumentovat. Domnívám se, že nevěřící vědec – který bude např. zastáncem teorie o smršťování vesmíru, kdy má vesmír dosáhnout v konečném bodu takové hmotnosti, že ji neunese a musí vybuchnout (velký třesk) – dojde k závěru, že jde o znovu a znovu probíhající a opakující se přírodní proces a důkaz o Boží existenci nepřijme a dál ji bude odmítat. I on musí ovšem této hypotéze koneckonců také jen věřit. Dodnes se vede spor mezi zastánci teorie smršťování nebo rozpínání vesmíru. Jsou to ale jen dvě hypotézy, mezi nimiž je možné volit, přiklánět se k jedné nebo druhé, ale nelze je dostatečně a spolehlivě ověřit.

Je ale jiný a přiměřenější způsob ptaní se po víře a odpovídání na něj. Ten se neobrací k různým vědeckým hypotézám (vždyť jak dlouho je ta či ona platnou?), jako k pomůckám pro odpověď na otázku proč věřím a co je víra, ale vychází z toho, co znamená víra u pramene, tj. v bibli.

Starozákonní biblista Milan Balabán to vyjádřil lépe, než bych dokázal já, a proto ho cituji: „Víra – hebrejsky emúná nebo emet, od základu ’-m-n = být pevný, jistý, uvěřit, dát za pravdu a spolehnout se; řecky pistis = víra jakožto důvěra; latinsky fides jako poznání naprosté důvěry a poctivé jistoty. To neznamená předem daný náboženský nebo kultický obsah. Víra – to je věřit, svěřit, odvážit se skočit – jinam. Vsadit na něco, co nelze předem, bez někdy až hazardního zkušenostního dobrodružství, ověřit. Uvěření předchází ověření. Ověření spadá valně do dimenze budoucího. Víra nutně neodstraňuje bohoslužebné zvyky, normy a vzorce, ale předchází je, je impulzem jejich zvyku, užití, rituální praxe. Co je věřit = uvěřit = důvěřit = svěřit demonstrují stroze, ale laskavě především Genesis 12 a List Hebrejcům (Žd 11). Genesis spojuje div víry s postavou Abrama, dopis křesťanům židovského původu s celou galerií postav. Abram odešel ze staré vlasti (půda, země, otcovské tradice, použitelný vesmír). Odchod v neznámo, do tmy, která se rozsvětlí jindy a jinde. Ale tam, za tmou, je to Boží – budoucí, příští. Do budoucího, vlastního příští, vstupovali podle Listu Procházejícím =Ábel, Henoch, Noé, Abraham; a nejen David, nýbrž i napůl mytický Samson a exkluzivní Jefte. Introit k oné hebrejské Jedenáctce nabízí křišťálově krásnou definici víry: Je to základ a východisko (hypostasis) událostí kypících nadějí a důkaz toho, co ještě nevidíme, ale co už nás má, má, má (Žd 11,1). Víra má rys naprosté postačitelnosti, nemusí být nezbytně svázána s vykupitelskou osobou: Ježíš hlásí té duchovně statečné pohance: „Víra tvá (!) tě uzdravila“ (Mt 9,22).

Vyvolavatelem víry není naše srdce či náboženský úmysl, nýbrž sám Bůh-Hospodin (Gn 12,1).Víra je drsno, řekl jsem studentům. Vyjít z… To je odvaha, dobrodružství, hra va bank. Zapomeňme na růže, jejichž trny nejsou stejně velké a ostré jako ty růže samé. Je to skok do jiného, před tím neznámého rozměru. Inspirujme se Boží vírou (Mk 11,22) – ta přenáší hory našich lidských tíh a hořkých běd, nahým srdcem se blíží k srdci člověka vedle nás, je velkorysá, poněvadž poskytuje slunce a déšť nejen dobrým, nýbrž i zlým (Mt 5,45) a připravuje svět, v němž už jí nebude potřebí.Věřme, abychom byli nezávislí na všech a na všem (Fp 4,12n). Chutnejme tu svobodu!“

[Protestant – nezávislý evangelický časopis a v něm Balabánův slovníček biblických pojmů]

***

Tak zvaných důkazů Boží existence existuje celá řada. Jsou „důkazy“ kosmologické, ontologické a teleologické až po současné teorie a hypotézy vědy a mnozí se jich dovolávají. Výsledky vědeckého zkoumání a na nich postavených hypotéz mě zajímají, sleduji je, nové objevy mě fascinují, vědcům vyslovuji uznání za jejich objevy, ale důkazem pro víru pro mne nejsou. To z toho prostého důvodu, že věda nedělá nic jiného, než že odhaluje a odkrývá – a ještě odhalovat bude – jen to, co patří k tomuto stvořenému světu, ale za jeho hranice vstoupit nemůže. Buďme pokorní a řekněme si s apoštolem Pavlem: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně jako Bůh zná mne“ (1 Kor 13,12). A čekám zvědavě s týmž apoštolem na to, že „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).

Píši o všem takto rozsáhle, aby mezi námi nedocházelo k zbytečnému nedorozumění a zmatkům. Ujišťuji Vás, že nejsem nějaký antikatolík a římsko-katolickou církev respektuji, byť mám k mnohému pochopitelně výhrady nebo to nepřijímám. Mezi katolickými duchovními a theology i laiky mám však řadu známých a přátel, s nimiž mohu vést ekumenický dialog při vzájemném respektu k odlišným názorům. Jedním z nich je např. Tomáš Halík.

Zdravím Vás, přeji vše dobré a především Boží požehnání.

Jaroslav Voříšek