Tak se nám pomalu plní seznam kandidátů pro volbu prezidenta republiky. Jeden chce být prezidentem přísně nestranickým, druhý zase považuje za omyl, že by hlava státu měla být apolitická. Další má k Evropské unii vztah kladný a obává se, že dostat se na okraj – nebo vypadnout z Evropy – je proti našim zájmům a jiný zase zdůrazňuje svůj morální kredit a má za to, že „je v našem bytostném zájmu přispívat k udržení a vylepšení eurozóny, ne k jejím problémům.“ Je mezi nimi ten, kdo dává přednost srnčímu na smetaně z vlastní obory i ten, co raději tlačenku s cibulí. Je těch kandidátů přehršle.

Mezi nimi ale vyčnívá jedna kandidátka, kdysi nazvaná svazačkou Janou. Ta se zcela otevřeně hlásí k národovectví. „Chci být prezidentka naší země – odhodlaná vlastenka, Češka, železná Jana, která se hned jen tak něčeho nezalekne, důstojná nástupkyně prezidentů Havla a Klause. V roli hlavy státu budu chránit a prosazovat národní zájmy a zájmy občanů proti všem cizákům a agentům Bruselu, proti kterým ostatně i kandiduji.“ Ta slova stojí za zvláštní pozornost. Prozrazují, že byla pečlivou čtenářkou normalizačního rudého tisku, jehož dikci převzala. A nejen to. Jana Bobošíková oživuje nacionalismus, o němž většina soudných lidí ví, jak negativně se projevoval ke konci 19. století a zejména v první polovině 20. století v celé Evropě, včetně předválečné ČSR, a k jakým hrůzám dospěl ve své vrcholné podobě národního socialismu Adolfova.

Těžko by mohla být nástupkyní Václava Havla, a dokonce důstojnou, vždyť ten byl vůči „cizákům“ dosti vstřícný a „cizákům nejcizákovitějším“ dokonce vyjádřil svou lítost nad tím, jak jsme je po roce 1945 vyháněli. Snad by mohla být nástupkyní Václava Klause, ten taky nemá cizáky a agenty Bruselu v lásce.

Koho pak považuje z ostatních kandidátů za cizáky či agenty Bruselu, když jak sama říká, „proti nim ostatně i kandiduji“? To bych rád věděl. Nejvíc mě zaráží, že železná Jana nebere v potaz pravomoci prezidenta. „Vždyť zahraniční politiku tvoří vláda a ne prezident“, jak správně podotkl jeden z možných kandidátů. Nedovedu si představit, že by rozhodující slovo neměly vláda a parlament, ale případná prezidentka, která už nyní otevřeně říká: „Nepřipustím nadvládu Bruselu nad Prahou! Žádná hlubší integrace, žádný rozpočtový pakt. Spolupráce se zeměmi EU ano, ale diktát Německa a Francie jednoznačně NE!“ Tohle přece nemůže prohlašovat kandidát na úřad prezidenta, od něhož se přece očekává, že bude ctít zásady parlamentní demokracie a respektovat hranice prezidentských pravomocí, ale jen ten, kdo by rád diktoval. Tenhle sklon předvedla železná Jana kdysi v České televizi, čímž tam vyvolala stávku a přivedla stovky koncesionářů protestovat proti ní na Václavské náměstí a na Kavčí Hory. Dokonce se nás pokusila ošálit tzv. smyčkou, která měla navodit zdání, že se vysílá zpravodajství z obvyklého studia. Musím však po pravdě přiznat, že jsem se tehdy velmi pobavil, když přivedla do studia jakousi cvičenku, která při předpovědi počasí předvedla novou spartakiádní sestavu. Nebo to snad byla ukázka toho, jak dopravní policistka řídí ručně dopravu v případě, že přestala fungovat světelná signalizace?

Jana Bobošíková je velmi ambiciózní žena. Občas nahlédnu do jejího webu Suverenita a snad právě to vyvolalo můj podivný sen. V tom snu bylo poledne 1. ledna a mne, ještě dospávajícího po silvestrovské noci, probudil bojovný ženský hlas: „Pod mým vedením nepřitečou miliony od uhlobaronů, od rakouských zelených nebo od těch, kteří si brousí zuby na správu vašich penzí a restituovaných církevních miliard… v dnešní EU se otevřeně neválčí ani nepřikazuje, klíčí ale totalitní tendence… jde o závažné nebezpečí pro každého občana zemí EU, žijícího ve státě se suverenitou omezenou ve prospěch demokraticky deficitní centrální bruselské moci. Nevěřím totiž, že by kterýkoliv občan ČR chtěl v budoucnu přihlížet tomu, jak naši zemi spravují úředníci Evropské centrální banky nebo Mezinárodního měnového fondu… je třeba vyvázat zemi z povinnosti přijmout euro… česká vláda si už konečně musí uvědomit, že jakákoliv další oficiální jednání se zástupci sudetoněmeckého landsmanšaftu budou jen stupňovat jejich nehorázné majetkové a územní požadavky vznášené na Českou republiku…“.

Ještě jsem zaslechl hlas trubky a volání „hoj, bratři, do zbraně, vezměte cepy, vidle, halapartny a sudlice, cizáci nám berou naši zem“ a probudil se. Nebyl leden, ale březnové předjaří, sluníčko se snažilo rozehřát ztvrdlou zem po únorových mrazech a sousedův Pepíček vyluzoval jakési zvuky na dětskou trumpetku. Byl to jen divný a chmurný sen. Osoba, jejíž hlas ke mně ve snu tak nepříjemně zazníval, nesedí na Hradě, eurem budeme platit kdovíkdy, cizáci nám nic neberou, ještě jsme v Evropské unii a zůstáváme v Evropě.

P.S.

Ke strašení nehoráznými majetkovými a územními požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu lze připomenout Smlouvu mezi ČSFR a SRN z února 1992, v níž je černé na bílém potvrzeno, že československý stát od roku 1918 nikdy nepřestal existovat, že byla potvrzena nulita mnichovské dohody. Oba státy vzájemně respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Jaroslav Voříšek