Číst češtinu, kterou Komenský psal Kšaft, není pro dnešního čtenáře snadné, ale odkaz vložený do úst umírající matky Jednoty bratrské stojí za to, abychom se o to snažili. Vždyť je i v současnosti velice aktuální a je naším velkým nedostatkem, že mu nevěnujeme pozornost. Četl jsem nedávno názor, že čeština je jazyk uměle vytvořený až v době národního obrození. Je to nepravda a blud, což dokládá čeština Lukáše Pražského, Jana Blahoslava, J. A. Komenského a dalších českých autorů, bratrské kancionály a hlavně bible (kralická), kterou Jednota přeložila do skvostné češtiny z původních jazyků. Je ale pravdou, že náš jazyk musel být obrozen, protože pod tlakem vnějších okolností mu nebylo dopřáno, aby se kontinuálně rozvíjel. Nezapomeňme, že v době pobělohorské museli čeští nekatoličtí vzdělanci odejít do exilu. A také během následujících let v době třicetileté války nemohl být český jazyk kultivován, rozvíjen, udržován a došlo tedy k jeho úpadku. To vedlo obrozence k tomu, aby navázali na češtinu konce 16. a počátku 17. století a úsilí o obrození českého jazyka bylo inspirováno češtinou, o které Komenský v Kšaftu napsal, že „češtiny lepší není jako mezi Bratřími a v knihách jejich“.

 KŠAFT

UMÍRAJÍCÍ MATKY JEDNOTY

BRATRSKÉ

 JAN AMOS KOMENSKÝ

Ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

Amen.

Synáčkové milí a všickni, kterýchž snad dojde hlas tento můj, poslechněte mne.

Což prohlášeno jest v Písmě Božím, že věk jeden pomíjí a jiný věk nastává, ačkoliv země na věky trvá (Kazatel 1, 4), to se splnilo na všech, kteří byli před námi, a plní na všech nás, kteříž jsme nyní, a plniti bude na všech, kteří budou po nás; že přicházejíc na svět odtud, odkudž. nás vyvodí všemohoucí Pán, z místa mlčení věčného, a pobudouc tu, jak komu odměří čas přebývání jeho na zemi, odcházíme zas tam kamž nás vede, aby dovedl do místa zůstávání svého

A jakž v tom způsob jest každého člověka v osobě vlastní, takovýž jest i každé společnosti lidské, v domich, městech, královstvích a církvích, že všudy jedno pomíjí, a druhé nastává. I nyní co se pod nebem děje, vidíte. Pomíjejí a proměnu berou království některá a v nich národové, jazykové, práva, náboženství; proto bez pochyby; že nastává jiný věk. Pomíjejí i církve jednoty; proto nepochybně, že obnoviti chce Bůh tvář země své (Žalm 104, 30).

Mezi těmi proměnami vidouc já také proměnu svou a scházení i odcházení své, že vzata jsouc pro hříchy své v kázeň Boží a vypuzena z národu a jazyku svého mezi cizí, a již také od sousedů svých (kteříž sobě strojíc pokoj, na mne a vlast mou zapomenuli) opuštěna, tak že, potvrdí-li Pán toho, co lidé činí, vidím, že poslouživši já za svého věku vůli Boží, usnouti mám. (Skutky 13, 36); učiním, což činiti obyčej mají opatrní podlé světa, že majíc po sobě co pozůstaviti, zříditi hledí dědice a požehnání Boží sobě udělené rozděliti mezi ně, aby nebylo v ztrátu aneb v roztrhání a nenechali po sobě různic. K čemuž i rozkaz Boží Ezechiášovi učiněn: „Zřeď dům svůj, nebo umřeš“ (Izaiáš 38, 1) vede, a komukoli od Boha dům svěřen jest, aby bez pořízeni ze světa neodcházel, napomíná.

Pojďtež tedy, synové moji, postavte se vůkol smrtedlné postele mé a slov mých, kteráž jsem vás zplodila, co mluviti budu, pozorujte: Aj, synové moji, vychovala jsem vás s veselím, a tratím vás s kvílením a zármutkem; nebo jste hřešili před Pánem Bohem vaším, a co zlého jest před ním, jste činili. Nyní pak co mám učiniti vám? Já vdova jsem a upuštěná. Jděte, synové moji, a žádejte ode Pána milosrdenství (Ezdráš 2, 2)

Rozdělím pak sobě vás na čtyry houfy, a promluvě k vám, k jednomu každému zástupu, co potřeba, obrátím řeč svou k jednotám jiných církví, jakožto sestrám svým, starším sebe i mladším, s nimiž a mezi nimiž mne choval Pán, a teď pak před jinými mne volá k sobě, abych mezi vás všecky rozdělila to, což mi z milosrdenství svého svěřil byl Pán. Neb ač zevnitřní způsob můj takový byl, že po všecken čas života mého říkati s. apoštolem bylo: „Zlata a stříbra nemám“ (Skutky 3, 6), neměvši na zemi, jako i Pán můj, kde téměř hlavu skloniti; a měla-li jsem co z drobnějších vezdejších věcí, domečků, zborečků, roliček, vinniček, i z toho mne svlékli vyhnavše mne (jako Pána mého z roucha jeho, když ho na kříž přibili), rozdělivše to mezi sebe: ale však mám se čím chlubiti v Kristu Ježíši v Božích věcech, kterýž mne obohatil bohatstvím duchovním, aby ve mně přebývalo bohatě slovo jeho. Z těch tedy jeho mně do vůle jeho svěřených pokladů odkazovati budu, jak uznávám, že kdo z vás synů a přátel mých čehož potřebuje.

Vás synové moji, kteréž jsem já zplodila a vypěstovala, ne v jednostejném vidím způsobu; a protož k vám také jednostejnými slovy promlouvati nemohu, ale rozdílně. Nebo někteří jste se mně a Otci duchů, kterémuž jsem vás zplodila, zpronevěřili, nevytrvavše se mnou v mých pokušeních, ale mne opustivše; jiní jste trvali, a snad někteří ještě trváte odpolu pochlebujíce nepřátelům mým a u ohně jejich se zhřívajíce, vždy však předce ještě po mně, matce své, se ohlídajíce, žádostivi jsouce, kdyby mne byl z moci nepřátel mých vydobyl Pán ještě do klína mateřského se navrátiti; jiní jste udatnějšího ducha a následovali jste mne pod křížem klesající vždy předce, obcovati utrpením mým se neliknujíce, i píti spolu se mnou kalicha hořkosti, kterýž skrze trpkosti přítomného věka k sladkostem věka budoucího nás vedoucí Pán nalil mně, sobě neošklivíce. Ale vás opět některé vidím buď věkem neb bídami utrápené umdlévati a odcházeti; o jiných pak naději sobě činím, že je Pán k dalším časům chová a do dochová.

Vás posavad věrné a v té věrnosti stále trvající a již i konce víry své dobíhající potěšuji potěšením tím, kterýmž potěšil nás převěrný náš Pán, oněmino svatými slovy svými: „Vy jste ti, kteříž jste v mých pokušeních se mnou zůstali. A jáť vám způsobuji, jakož mi způsobil Otec můj království, abyste jedli a pili za stolem mým v království mém“ (Lukáš 22. 28, 29-30). Potěšení toto přijmětež, ó synové a nekormuťte se již více pro ztrátu zemské vlasti a stánků obydlí svého i stánků Božích tu na zemi; nebo k slavnějším věcem vede nás ten, kterýž řekl: „Zvěstuj lidu mému, že jim dám království věčného Jeruzaléma, slíbené lzraelovi. A vezmu sobě slávu jejich a dám jim stany věčné, kteréž jsem jim připravil. Dřevo života budou míti místo vonné masti a nebudou pracovati aniž ustanou.“ (4. Ezdrášova 2, 10-12). Hotovi buďte k odplatě království; světlo zajisté ustavičně svítiti bude vám na věčný čas. Utecte jen stínům věku tohoto, přijměte utěšení slávy své (ibid. v. 35-36.), připojeni býti majíce po svém odsud propuštění do zástupu onoho velikého, kteří stojí před trůnem i před obličejem Beránka, oblečeni v roucho bílé a majíce palmy vítězné v rukou svých; o nichž hlas nebeský dí: „To jsou ti, jenž přišli z velikého souženi a umyli roucha svá a zbílili je ve krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem Božím a slouží jemu dnem i nocí v chrámě jeho“ (Zjev. sv. Jana 7, 9 a 14-15).

Kteréhož potěšení nad svět dražšího (nebo „by člověk celý svět získal a duši své uškodil, jakou dá odměnu za duši svou?“ Matouš 16, 26), že jste se zbavili, vy bázliví, a průby své nevystavše, klesli jste, plačte a naříkejte nad sebou! Nebo takliž to učiněno býti mělo, abyste na čas věříce a v čas pokušení odstupujíce, prokázali se býti z počtu vsátých na skálu a kořenů nemajících? (Lukáš. 8, 13). Ach, což ne jeden z vás s Petrem říkal: „Pane, bych měl s tebou i na smrt jíti, nespustím se tebe!“ A kdež jest to? Rozprchli jste se, když na Pána a jeho evanjelium přišla vichřice. „Ach, zdaliž jste neměli patřiti na předešlé věky? Zdali kdo, dověřiv se Pánu, hanby došel? Neb zdali kdo, zůstávající v bázni jeho, opuštěn byl? A zdali kdo vzýval jej, a on pohrdl jím? Běda srdcím strašlivým a rukám oslablým a hříšníku kráčejícímu dvojími stezkami. Běda srdci oslablému nebo nevěří; protož nebude ochráněno. Běda vám, kteříž jste ztratili trpělivost; i což činiti budete, když vás navštíví Pán?“ (Sirach 2, 10-16). Rada ještě jest: Čiňte, co po svém pádu učinil Petr. Upamatujte se, jděte z paláců biskupových v kout někam, kde se jiní učedlníci kryjí. Plačte a kvělte nad jiné víc, proto že jste hřešili nad jiné víc. Nechcete-li vyjíti hned, dokudž na vás kohouti Boží ještě kokrhají a dokud se ještě Pán svázán a před nepravými soudci svými stojící ohlédá, když pak? Čekati chcete, až se svědomí jako na Jidáše oboří? Pozdě bude. Dnes, dnes uslyšíte-li ještě hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, ale je obměkčte; pokořte se, napravte se a na cestě pravdy, pokudž na cestě jste, ustanovte se. Takové Petrovy šlépěje k navrácení se po nich do houfu, kterýž jste opustili, odkazuji Vám, ó pobloudilí synové!

Vám pak jiným ostatkům lidu Jednoty v jakémkoli ještě počtu zůstávajícím což kšaftem odkazovati mám? Pláč odkazuji, pokání a nápravu před obličejem všemohoucího Pána.

Pláč poroučím takový, jakýž tam poroučel vší rodině izraelské Hospodin, když kněží své spálil ohněm v stánku svém, proto že obětovali před Hospodinem oheň cizí. Kdež Pán Bůh nedal kněžím pozůstalým plakati, ale lid ať pláče (3. Mojžíšova 10, 1. 6). Zhřešiliť jsou i nyní prvorození moji, strážní mezi vámi svatyně mé, vnesše anebo vnésti dopustivše do stánku Jednoty oheň cizí, oheň světské moudrosti, oheň tělesných marností, oheň pýchy, nádhernosti, šperků, svévůle, bujnosti, lakomství a lhostejnosti atd. A protož aj, zemřeli a mrou před obličejem vaším pro hříchy své; ale vy plačte, nebo rána tato jde na vás i na potomky .naše.

Pokání pak a modlitby takové vám poroučím, jakéž Bůh poroučel v čas velikého rozhněvání svého, aby se všickni k Hospodinu obraceli celým srdcem svým, a to postem a s pláčem i s kvílením, roztrhujíce srdce, ne jen roucha svá, shromáždění aby se svolalo, aby se shromáždili starci i maličcí i prsí požívající, ženich aby vyšel z pokojíka svého a nevěsta z schrány své, kněží, služebníci Hospodinovi, aby plakali (Joel 2, 12-17), a jaké pokání činili za časů Asvera v městě Susan vyhlazení se bojící, nejedouc aniž pijíc ve dne i v noci, a to tři dni (Ester 4, 16), a Ninivetští, od krále až do pastuchy, od lidí až do hovad, od starců až do nemluvňátek, nic nečiníce než volati k nebi s postem a pláčem (Jonáš 3, 5-8), a opět Židé milosrdnému Pánu s postem a s pláčem a rozprostíráním za tři dni bez přestání se modlivše (2. Machabejská 13, l2). Ó synové, posavad jste se k takovému pokání a k takové vroucnosti při tom neměli, nýbrž dělali jste mnozí jako Judští v rozptýlení svém, že jste i na těch místech, kam vás v den .rozehnání zahnal Pán, hřešili předce a poškvrňovali jména svatosti jeho před oblíčejem těch, mezi nimiž jste ho měli posvěcovati. Izraelští, poraženi byvše dvakrát toliko, posadili se před Hospodinem, plakali, postili se; oběti obětovali (Soudců 20, 26); vy ne dvakrát, ale víc než dvacetikrát po těch 30 let poraženi byvše, nýbrž padajíce stále do jámy, z niž povstání nebylo a není, nepřišli jste však na to, abyste obzvláštním nějakým způsobem osvědčili pokání své. A protož ještě aspoň nyní obraťte se celým srdcem svým k Hospodinu; nebo jest milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství svém a kterýž lituje zlého, Kdo ví neobrátí-li se ještě a nebude-li želeti (Joel 2, 12-14.), aby ještě bylo vysvobození, jakož pověděl Hospodin, totiž v ostatcích,, kterýchž povolá Hospodin (ibid. v. 32.).

Odkazuji vám i toto, chcete-li ještě užiti ode Pána milosti, vy i potomkové vaši, abyste se statečně k nápravě skutečné měli a na první opuštěnou lásku zase se navrátili. Čím mne byl poctil Pán mimo jiné jednoty a jak mi klénoty ozdobil syny a dcery mé, rozpomínán se teprv s pláčem zbavena toho jsouc. Nebo vroucí k Bohu a poctě jeho láska, nenávist pak k světu a marnostem jeho, společná všech dítek mých k sobě sprostnost a upřímnost opustila nyní vás; naproti tomu pak nedověra, podhlídání, různice,.sváry, svých věcí hlídání, z toho hrdost proti sobě vespolek a různolezení vloudilo se mezi všecky téměř napořád. A to jako jste doma ještě začali, tak ani v exilum nepřestali jste, nýbrž v rozptýlení svém tím více se myslí rozptýlili. Někteří dopadše míst, kdež za něco jmíni jste, dali jste se v pýchu a zpínání; a někteří po lakomství se pustivše, hůř než ve vlasti, i s zapomenutím se na to, proč jste nejpředněji vyšli, slovo Boží. Jiní zase v odporný tomu neduh uběhše, dali jste se v marnost, zahálku, lenost, až i na žebrotu, přivodíce netoliko svůj exulantský los, ale i samy sebe, a což více jest, národ celý. Někteří pak jste ze jha kázně vypřáhli, osazujíc se na těch místech, kdež by vám činiti volno bylo, což by se vidělo. Ach, dítky, takliž pamatujete, k čemu jste povoláni a na jakou cestu navedeni? Ne pro tento život a jeho věci jsme my tu! Pouť toliko a přidané poutníkům běžné věci tu jsou; vlast naše v nebi jest, a takž i obírání naše s nebeskými věcmi býti má. Libán toliko zde jest, Suchot a Saredata, kdež nebeský Šalomoun k věčnému chrámu svému shledávaje a hotově živé dříví a kamení, roubati je a sekati a štípati a tesati a hoblovati a nás, kovy své, rozpouštěti a v. nádoby své sobě příhodné slévati dá, zde před Jordánem, v zemi jílovaté, kdež jen v hlíně se válíme; ale kam s námi věčný Šalomoun náš směřuje, svrchní onen Jeruzalém jest, kdež, dáme-li se zde k vůli jeho formovati, trefovati se všecko bude dobře.

Zejména ty, dcerko milá, Jednoto polská, kterouž mně Pán Bůh uprostřed dnů života mého, když jsem v síle byla, pro ten cíl (jakž nyní vidím) zploditi dal, aby ty odrostouc chovačkou byla ostatních dítek mých, dobřes učinila, žes je z vlasti vypuzené do klína svého přijala a pěstovala. Odplatiž tobě to Pán a nedopouštěj na tebe opuštění a osiření. Prosím však tebe, pamatuj, z jakéhos kmene pošla, aby révím dobrým vysázenou vinničkou býti hleděla a. neproměnila se v plané réví (Izaiáš 5). Řekl tam Kristus o oněch převrhlých: „Praví se býti Židé, a nejsou, ale klamají.“ (Zjev. sv. Jana 3, 9). Hlediž, aby nebylo řečeno i o tvých: „Praví se býti símě Bratří českých, a nejsou.“ Čas jest, dcerko milá, aby takové zklamání předcházela; nebo podchází v pravdě, když nejedni synové tvoji tělesně bujnějí, vytahujíce se z jha kázně a libujíce sobě svobodu těla, pohodlí časné a důchody hojné a shromažďování peněz, tak že při mnohých pastýřský ouřad obrátil se jen v nájemnictví. Tak dobře u vás, jako kde jinde, ani zavírati ani otvírati domu Božího darmo naučili jste se proti Boží zápovědi a příkladu otců, za příklady cizími odšedše, i mladí při starších, synové při otcích zůstávajíce, platu chcete a jej berete. Starší zase co? Naprosto se vidí, že duch otců mých odstoupil od vás, synů mých; nebo jste ztratili klíč umění, o němž tam Lasicius psal, že otcové vaši zvláštní byli mistři k zdržování řádu, kázně, svatosti a milosti vnitřní jedněch k druhým, bez zevnitřního mocí nucení aneb světského ramene pomoci. Ale s vámi, ó vy moji (tak z polského, jako i z českého a moravského národu), nyní na to přišlo, že ani sebe, ani kněží svých, ani lidu drželi neumíte, ba ani těch mladých svých, s nimiž abyšte sami práce neměli, posílali jste je (a ještě posíláte) do škol cizích,, aby je vám vypulerovali. A ti co než divočinu a v obyčejích cizost, v krojích potvorství, v mozku mudrlantství a jiné vše jinak, než Kristova a předků milých sprostnost vyhledávala, s sebou přinášejíce, dělají jak dělají, až všecko z původu svého vypuchlo a k sobě podoby málo co má. Odkudž i lid a posluchači a patronové větším dílem planí a chladnou a z nemalé částky větrem ledajakéhos pokušení jako stromové pravdivých kořenů prázdní se vyvracejí, tak že s vámi vše pomalu umdlévá a pádem hrozí. Upamatujtež se tedy, synové, dříve než i vás také podvrátí Pán, a skutečnou nápravou a ve všem dobrém obnovou předejděte hněv jeho, aby nepohnul i vašimi svícny z místa jejich.

Pakliť pohne a i vám dojíti káže (ten, kterýž od domu Božího začínaje soud boží, když se mu co nelíbí, až doboří, aby z gruntu stavěl), a skrze to můj řád, kázeň, posloupnost a všecko přisluhování církevní, přestane-li, což budete vy ostatní ostatkové moji z kněží neb lidu činiti? Tutoť radu dávám, synové: budete-li pozůstávati kteří z kazatelů, kázati a sloužiti již doma komu nemajíce, služte Kristu, kde můžete, v církvi kterékoli evanjelické, kteráž by služby vaše žádala; jen však na to pamatujte, abyšte v sprostnosti mé, v níž jsem vás zplodila a k ní vedla sebe ostříhajíc, prostřední přímou cestou kráčeli, jedněm proti druhým nepochlebovali a ku potvrzování podešlého mezi nimi různění užívati se nedali, ale raději lásku, svornost a všecko společné dobré v církvi, v lidu pak sobě svěřeném jen víru v Krista čistou a pobožnost horlivou a naději sladkého budoucího věka vzdělávati a tím skutečně, odkudž jste pošli, osvědčovati hleděli. Vy pak z osiřelých posluchačů, přijde-li na to, abyšte přesných církevních služeb docházeti více řádem Jednoty nemohli, za radu mějte toto, abyšte šetřili těch, kteříž tak chodí, jakož máte příklad na nás (Filipenským 3, 17), to jest, kteříž vás neučí na zemi sobě dělati mistrů, otců, vůdců, ale k tornu jedinému, kterýž na nebi jest, mistru, otci, vůdci vedouc (Matouš 23, 8), a připojíc se k jednotě, v níž pravdu evanjelium Kristova spatřujete, modltež se za pokoj její a hledejte vzdělání jejího v dobrém, jakož příkladem dobrým svítíce jiným, tak i modlitbami opravdovými, aby se již aspoň na mně a na vás, synech mých, stavil ten Všemohoucího hněv, kterýž jest nad všecko v tak mnohé bludy a roztržky vydané křesťanstvo spravedlivě uveden (3. Machabejská 7, 38).

I na vás zapomenouti nemohu, sestry milé, jednoty evanjelické, nýbrž ani na tebe, matko naše, z níž jsme pošly, jednoto římská! Matkous nám byla, ale ses nám v macechu, nýbrž v zubřici dítek svých krev střebající proměnila. Vinšujiť, aby ses v starosti ale upamatovala ku pokání a vyšla z Babylona ohavností svých. V čemž tobě, ač můželiť to co napomoci, odkazuji příklad svůj, kteráž jsem Bohu, nás v zašlostech našich pamatujícímu, dala čest a za světlem slova jeho jdouc, vyšla milosrdenstvím jeho z mrákot modlářství tvého. Pakli nechceš, nic tobě neodkazuji, leč červy zlého svědomí vnitř, zevnitř pak za svědka proti tobě stavím krev synů mých a jiných svědků Jezukristových, kteréžs pomordovala mezi chrámem a oltářem. Děláš se duchovním Jeruzalémem, a jsiť ovšem, ale podobná Jeruzalému, jakýž byl za času proroků, Krista a apoštolův, k němuž co mluvil na osvědčení jim (Pán), to já tobě odkazuji dědičně: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři prorokův, kterýž kamenuješ ty, jenž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste! Ej, zanechává se dům váš pustý.“ (Matouš 23, 37). Teď máš ortel svůj, ó Jeruzaléme, Zákona Nového, čekej na sebe exekucí! Synům pak tvým já za dědictví odkazuji právo to, kteréž jim dal Bůh, aby ujmouce se o slávu Otce věčného, jemuž od tebe zplozeni jsou (Ezechiel 23, 27), odpor vedli proti tobě, matce své, a dokazovali, že nejsi manželkou jeho, leč odvaruješ smilství svých od tváří své (Ozeáš 2, 2). Pakli se ani tak nenapravíš a synů svých navrácením se k Otci jejich nepotěšíš, odkazuji králům země kteříž tě posavad na hřbetě svém nosili, horlivost Boží, aby tě v ošklivost vezmouc, jako nečistou nevěstku, spálili ohněm, (Zjev. sv. Jana 17, 16.)

K vám také mluvím, sestry milé, kteréž jste se (proti vůli zpronevěřilé oné matky naší) zase věčnému choti u víře zasnoubiti daly, jako i já, abychom poznaly Hospodina (Ozeáš 2, 20), Radujte se spolu se mnou, že nám to z milosti dáno jest pro Krista, abychom netoliko v něho věřili, ale také pro něj i trpěli! (Filipenským 1, 29). Milost, milost, milost stala se nám, že věčný ženich skrze vyslané k nám družby své pozvati dal nás a zasnoubiti sobě za choť svou. Ke mně poslán byl věrný přítel ženichův (Jan 3, 29), mistr Jan Hus, jehož jsem já svědectví tím raději přijala, že je krví svou zpečetil. K tobě, Jednoto německá, poslán byl doktor Martin Luter, v duchu a v moci Eliášově (Lukáš 1, 17), a tys dobře učinila, žes nepohrdla svící hořící a svítící, ale radovalas se v podaném světle jeho (Jan 5, 35). A k tobě, Jednoto helvetská, poslán byl Jan Kalvin, aby tebe zasnoubil a oddal, jako čistou pannu, témuž jednomu muži, Kristu (2. Korintským 11, 2); a tys dobře učinila, že uslyševši hlas hrdličky, povstalas a připravilas se a fíkoví tvé vypustilo holičky své a révi tvé rozkvetlé vydalo vůni svou (Píseň písní 2, 12 – 13). Radujme se v Hospodinu a plésejme v Bohu, Spasiteli svém, kterýž nás oblékl v roucho spasení a pláštěm spravedlnosti přioděl nás, jako nevěstu okrašlující se ozdobami svými! (Izaiáš 61, 10.) Avšak mám ještě já od vás nyní odcházejici sestra vaše co mluviti vám, sestry milé; poslechněte mne.

„Ty, Jednoto německá, bylas mou nejmilejší sestrou, kterouž mi nejprvé, když jsem v samotnosti své se ohlédala, ku potěšení zbudil Pán a kterouž jsem já srdečně milovala, ačkoli tvá ke mně láska pro mou sprostnost brzo vychladla. Co jsem nejmilejšího za klénot ode Pána svého sobě odevzdaného měla, toho jsem tobě hned od počátku podávati nepominula, tím se s tebou sděliti žádostiva jsouc; aniž vinšovati přestávám, abych i umírajíc prospěti tobě mohla, a čehož nejvíc k tvému dobrému vinšuji, za dědictví tobě odkazuji, řádu víc, než ho máš, a kázně spořádanější a lepšího rozumu při artikuli o ospravedlnění, bez tak hanebně zlého užíváni, jakéž se při synech tvých rozmohlo.

Dobře začal ten, jehož tobě za vůdce tvého z mrákot vyvedení dal Pán; ale nedobře dobrou při vedli, kteříž na místo jeho přišli. Jeho práce po všecken téměř života čas byla bořiti Babylón; aniž jinak býti mohlo, nebo nemohlo dílo lidského stavění trpíno býti na tom místě, kdež se počínalo Nejvyššího město ukazovati (4.Ezdrášova 10, 54). Ale když k stavění Siona přijíti se mělo, a jeho od práce k odpočinutí povolal Pán, pomocníci, majíce stavěti; nechali tak, a držíce se toho toliko, co on udělal a pokudž udělal, kořist sobě založili v zbořeninách bydleli. Nebo aniž téměř co jiného máte kromě, co on z papežstva nedobořil a že státi může soudil; to paláce vaše, v tom triumfujete, Co jiní, vybořeno býti ještě musí, soudili a soudí, ani toho dobořovati, ani o tom slyšeti nechcete, nerci-li aby k vystavění krásného řádu celé církve a založení ho na gruntu jednomyslnosti a vzděláni mu hradby kázně a vyzdvižení bran i zavěšení k nim vrat a závor a zámků s klíči Kristovými přistoupeno bylo, nýbrž počavše duchem, konáte tělem, jako onino jinak horlivý Galatští (cap. 3, 3) ačkoli naopak, Oni, počavše křesťanství své vírou, končiti chtěli skutky zákona; vy, počavše vírou živou dokonáváte vírou mrtvou, jakáž bez skutků jest. Ó přátelé moji, já v kázni Boha silného postavena jsoucí, učím vás (Job 27, 11) a vinšuji, abyšte porozuměli, že známost Krista bez následování Krista a těšení se evanjelium bez ostříhání zákona lásky, na kteréž jde evanjelium, nic není, než evanjelium zlé užívání a jest (ačkoli k prvnímu onomu v papežstvu odporný ) svod a oklamání.

Tobě pak, Jednoto helvetská, kterážs mi za milovnici řádu a kázně přidána byla k mému potěšení, což odkázati mám? Úmysl k stálosti, nýbrž k rozhojňování se ve všem dobrém podlé poručení Kristova, aby spravedlivý ospravedlnil se ještě a svatý posvětil se ještě (Zjev. sv. Jana 22, 11), a zaslíbení jeho, že majícímu bude dáno, aby se rozhojnil (Matouš 13, 12). Jestližeť tedy, sestro milá, i ty jsi z počtu těch, kterýmž darů a milostí Božích nabývati dáno, nechažť přidám i já něco tobě mající: vinš aspoň, aby, domnívajíc se míti něco vzáctného, měla v pravdě, a domněním se nesvozujíc, nekrmila se skořepinami, ale pronikla k jádru. Žádám tedy tobě předně v ostříháni pobožnosti a k ní sloužíciho řádu kázně, jednomyslnosti, pilnějšího skutku, aby nebyla barva, ale věc sama. V smyslu pak žádám tobě více sprostnosti, méně hloubání a šetrnějšího o Bohu a přehlubokých tajemstvích jeho mluvení, než to někteří z synů tvých činili, skrze což i na roztrhání žalostné sebe a tebe přivedli, srotivše se proti tobě a vespolek: novokřtěnci, socinisté, arminiáni a mnohotvárný z tebe vyšlý hmyz (zvláště teď v Anglii, když hrůza moci světa popřestala, jak tvoji nových vždycky věcí hledající a na ničem .se ustanoviti nemohoucí synové smutné a pohoršlivé církvi Boží z sebe divadlo, tobě pak zlé u národů jméno učinili, po vrchu leží). Ó sestro milá, kéž Bůh všechněm synům tvými dá, aby se s Davidem modliti učili: „sprostnost a upřímnost nechať mne ostříhají.“ (Žalm 25, 21).

Všechněm pak spolu Jednotám křesťanským odkazuji roztoužení se po jednomyslnosti a smíření se a spojení ve víře a lásce k jednotě ducha. Ó byť duch ten, kteréhož mně s počátku hned udělil byl Otec duchů, přijíti mohl na všecky vás, abyšte tak srdečně toužily, jak jsem já toužila, po sjednocení v pravdě v křesťanství se všechněmi vzývajícími jméno Kristovo v pravdě! Ó byť vám Bůh dal trefiti na grunty věcí podstatných, služebných a případných, jako i mně trefiti dal, abyšte všickni, oč horliti třeba neb netřeba aneb horliti víc neb méně třeba, rozumějíce, horlení tomu, kteréž jest bez umění a s sebou ne vzdělání, ale zkázu církve nese, se vyhýbali a zase, kde zůřivé horlivosti třeba, tu zůřivě pro slávu Boží horliti (až do vynaložení na to životů svých) uměli! Ó byšte se roztoužili všickni po pravdivé účastnosti milosrdenství Božího, pravdivé účastnosti zásluhy Kristovy, po pravdivé účastnosti přesladkých vnitřních darů Ducha svatého, kterýchž se skrze pravdivou víru, pravdivou lásku a pravdivou k Bohu naději dochází, v čemž podstata křesťanství záleží. Těchto pak zase nabývá se přisluhováním od Boha zřízených služebných pomocí: slova, klíč a svátosti, jejichž moc prokazuje se nejlépe vnitřní moci Ducha, když se jich sprostně a upřímně, pokorně a důvěrně jakožto podaných od Boha prostředků bez vymyšlených lidmi křtaltů a šperků užívá. Ó kéž všickni rozumíte, co to Pán náš řekl: „Království Boží nepřichází patrně, nebo v vás jest“ (Lukáš 17, 20,21); item: „Jednoho jest, potřebí“ (Lukáš 10, 42), abyšte se na to jedno (totiž na tu dobrou stránku, kterouž byla vyvolila Maria, tiše se u noh Páně posadivši a běhání těkání zanechavši) všickni se vynaložíc, někdy aspoň již trefili do toho, čímž by obveseleno bylo srdce Slitovníka našeho, kterýž se za všecky nás tak Otci modlil, „aby (prý) všickni jedno byli jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli“ (Jan 17, 21-23), abyšte všickni k domu církve se hlásající byli jeden toliko dům Boží, dobře sám v sobě spořádaný a odevšad spojený, a jedna v jednom domu čeládka Boží, pod jednostejným řádem Božím v svornosti, lásce a pomáháním sobě vespolek stojící jako jedno tělo, ač z mnohých oudů, avšak po všech kloubích přisluhování spojené k vzrůstu a k zdělání svému v lásce (Efezským 4, 16), aby jednou aspoň křesťanské církvi a při tom anjelům čas přišel zpívati: „Aj, jak dobré jest a utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají“ (Žalm 133).

Na tebe, národe Český a Moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení, nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím: příkladem některých bohatých měšťanů římských i králů jejich pomezních, kteříž umírajíce dědicem věcí svých obec římskou, vládu okršlku zemského ujímající, kšafty svými nařizovali. Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide Český! A pro tu naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovávala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání Boží rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě zcela odkazuji a oddávám, zejména:

Napřed, milost k pravdě Boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou Mistra Jana Husa našeho ukazovati začal Pán a kterouž on pomocníkem svým i jinými mnohými věrnými Čechy krví svou zpečetil a od níž Antikrist na onen čas chytrostmi svými na sněmu Basilejském, teď pak mocí válečnou a krutnou tebe byl odvedl, já pak s syny svými, kteří za světlem jíti chtěli, posavad se přidržeti jsem hleděla. Tvéť to jest dědictví, tobě před jinými národy dané, ó vlasti milá! Ujmiž se zase práva svého, jako svého, když tobě milosrdenství prokáže Pán a pravdě své průchod navrátí Pán, Slitovník tvůj.

Druhé, poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy plnějšímu a jasnějšímu též pravdy Boží, aby znajíc Hospodina, hojněji jej poznávati se snažovala (Ozeáš 6, 3). A poněvadž Pán Písma svatá zpytovati poručil (Jan 5, 39), odkazuji tobě za dědictví knihu Boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci strávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně i jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě Boží a svému v dobrém vzdělávání. A ač knihy této Boží exempláře popálili nepřátelé, kde které dostati mohli, že však milosrdenstvím toho Boha, kterýž pořezané a spálené od bezbožného Joákima knihy Jeremiášovy psáti znovu kázal (Jeremiáš 36) a potrhaný i popálený od Antiocha tyrana zákon Boží (2. Mach. 1, 59) brzy potom, zbudiv pobožného Ptolemaia, v jazyk řecký uvésti a národům jiným v známost přivésti dal, i tobě kniha tato Boží dochována bude, důvěř se a nepochybuj.

Třetí, poroučímť obzvláštně také zvláštní k církevním řádům a milostné kázni (kteráž mezi dítkami Božími býti má a musí) milost, aby se napotom u vás Kristu nejen jako proroku kazatedlnice, nejen jako knězi a biskupu oltáře, ale jako králi trůnu a berly k konání soudu nad neposlušnými přálo. Tu, co mně byl z milosti své udělil Pán, nekryla jsem se s tím; na světlo to dáno. Užívej, vlasti milá, k svému dobrému i toho, buď jakž u mne bylo, aneb jakž nejvzdělavatedlněji vyhledáno býti může z Písem svatých a příkladem prvotní apoštolské církve; neboť na staré grunty stavěti, kdykoli se obnovuje chrám Boží; nejbezpečněji (1. Ezdrášova 3, 3).

Čtvrté, odevzdávámť horlivost k sloužení Pánu Bohu a k sloužení jemu jediným ramenem. Po čemž že jsem já od svého začátku toužila, paměti předků mých i historia od Jana Lasicia o mých věcech sepsaná svědčí. Užiti sic toho jsem z úplna nemohla, kromě že jsem léta 1575 k společné národu svého pod obojích konfesí a léta 1610 k společné konsistoři přistoupila; ale dejž Bůh pro milosrdenství své (kterýž vinš já buď životem neb smrtí svou, jakž Pán káže, zapečeťuji), aby třetí spojení bylo nejdokonalejší, všech ostatků dítek mých se všechněmi jinými ostatky Čechů věrných, aby dřevo Judovo a dřevo Efraimovo bylo jedním dřevem v ruce Boží, když rozmetané kosti naše zase shromáždí, masem a kůží potáhne a duchem života naplní všemohoucí ten Pán, jemuž nemožného nic není (Ezechiel 37, celou).

Páté, odevzdávám také tobě i synům tvým snažnost v pulerování, vyčišťování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka; v čemž synů mých bedlivost známa byla časů předešlých, když od rozumnějších říkáváno, že češtiny lepší není jako mezi Bratřími a v knihách jejich. Ale pilněji se na to ještě někteří vydali nyní, též z vlasti vypuzeni byvše, aby přihotovením knih užitečných a nad předešlý způsob vybroušenějším pérem psaných napomáhali synům tvým k uvedení tím snáze všeliké ušlechtilé spanilosti v věcech i v řeči, v moudrosti i výmluvnosti, k šťastnému vynahražení podešlého teď zpuštění, jakž by jen časy k rozvlažení přivedl Pán. Cokoli tedy toho se najde kněh starých neb nových, to od synů mých přijmouc, za své vlastní měj k užití toho, jak nejlépe viděti budeš.

Šesté, odkazuji tobě mládeže lepší, pilnější a zdárnější cvičení, nežli bývalo. Přehlídala jsem já tuto, svěřujíc se cizím, kteříž mně syny mé povášnili a pokazili. Kdyby se líbilo Bohu navrátiti mne k časům zvolnějším, napraviti bych v tom hleděla; ale sama o sobě tratíc, tebe prosím, vlasti milá, s osvědčováním, aby to napravila. Propracovaliť i v té věci někteří z synů mých a zhotovili pro lepší mládeže cvičení metod, jehož se již chytati začali jiní národové bez rozdílu náboženství. Ale tobě to předně náleží, nezanedbávejž dědictví svého, kteréž tobě odvedou, když čas přijde, synové moji. Summou, všecky své pozůstalosti jako popel po svém shoření tobě, vlasti milá, poroučím, aby sobě z něho luh k smývání dítek svých špín připravila; jakož mně v počátcích mých učinil Pán, že z popela Husova mne a dítky mé vzbudil.

Ale což více mluviti? Přestati mi přijde a rozžehnati se s tebou, vlasti milá! Ale jakž pak? Tak jako Jákob patriarcha, na smrtedlné posteli své žehnaje se syny svými, dával jim požehnání, jako i Mojžíš, odcházeje od lidu svého; z jejichž úst já vezmouc slova, tobě, národe Český, na rozžehnanou požehnání vyhlašuji od Hospodina, Boha tvého, aby ty předce byl a zůstával ratolestí rostoucí podlé studnic, ratolestí rostoucí nad zeď. Ačkoli hořkostí naplnili tebe a stříleli na tebe, v tajné nenávisti měvše tě střelci, zůstaniž však v síle lučiště tvé a zsilte, se ramena rukou tvých z rukou Mocného Jákobova, od silného Boha, jemuž sloužili otcové tvoji, kterýž spomáhá tobě, a od Všemohoucího, kterýž požehná tobě požehnáním nebeským s shůry, požehnáním propasti ležící hluboko, požehnáním prsů a života. Požehnání mé silnější při tobě buď nad požehnání předků mých, až k končinám pahrbků věčných (1. Mojžíšova 49, 22 atd.).

Živ buď, národe posvěcený Bohu; neumírej! Muži tvoji ať jsou bez počtu. Požehnejž, ó Hospodine, rytěřování jeho a v práci rukou jeho zalib se tobě! Zlomuj ledví nepřátel jeho a těch, kteříž ho nenávidí, aby nepovstali! Přijdiž čas tvůj, aby říkali národové: Blahoslavený jsi, Izraeli; kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, ale ty po povýšenostech jejich šlapati budeš (5. Mojžíšova 33, 6.11.29).

Tvéť jest, ó Hospodine, spasení a nad lidem tvým požehnání tvé, Sélah. (Žalm 3, 9.)

Převedeno z přílohy k malé knížečce Františka Bílého Jan Amos Komenský, kterou ve dvacátých letech minulého století (není přesně datováno) vydal nakladatel Alois Hynek, knihkupec.

 Pozn.: Kšaft vyšel poprvé v roce 1650, potom v letech 1757, 1848, 1865, 1879, 1892, 1894, 1908, 1918 a později ještě několikrát.