zanedlouho 28. března si připomeneme Tvé 420. narozeniny a já otevírám Kšaft, v němž Tvými ústy promlouvá Jednota bratrská. Čtu její závěť a zvažuji, co z toho zůstalo nejen v paměti, ale především jako vůle k nápravě ducha a mravnosti Tvé vlasti milé, kterou jsi tak láskyplně oslovil.

„Na tebe, národe Český a Moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení, nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím.

• Napřed, milost k pravdě Boží čisté… Poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy plnějšímu a jasnějšímu též pravdy Boží, aby znajíc Hospodina, hojněji jej poznávati se snažovala.

• Druhé, poněvadž Pán Písma svatá zpytovati poručil, odkazuji tobě za dědictví knihu Boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci strávivše několik učených mužů) uvedli..

• Třetí, poroučímť obzvláštně také zvláštní k církevním řádům a milostné kázni (kteráž mezi dítkami Božími býti má a musí) milost, aby se napotom u vás Kristu nejen jako proroku kazatedlnice, nejen jako knězi a biskupu oltáře, ale jako králi trůnu a berly k konání soudu nad neposlušnými přálo.

• Čtvrté, odevzdávámť horlivost k sloužení Pánu Bohu a k sloužení jemu jediným ramenem.

• Páté, odevzdávám také tobě i synům tvým snažnost v pulerování, vyčišťování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka.

• Šesté, odkazuji tobě mládeže lepší, pilnější a zdárnější cvičení, nežli bývalo.

Vážený Jane Amosi, je mi smutno z toho, jak si s tímto odkazem dnešní národ počíná. Kdekdo se ohání jménem Mistra Jana, jménem Tvým i jmény mnoha moudrých a spravedlivých mužů a žen, ale většina těchto lidí neví – a ani vědět nechce – o hluboké zbožnosti, která vedla k práci na nápravě věcí pokažených hříchem a zlem. Když si vybrali datum Tvého narození a nazvali kdysi 28. březen Dnem učitelů, zatajili dětem a mládeži Tvou lásku ke Kristu i to, že jsi byl biskupem Jednoty. Ani dnes nejsou nakloněni k zamyšlení nad vírou, z jejíhož kořene jsi vyrůstal, jako by to bylo jakési nedopatření omluvitelné jen tím, že jsi žil pro ně stále ještě v tmářském 17. století.

Měl jsi mnoho důvodů ukázat na hříchy jednoty římské, zubřice Tvé doby. Ta ale musela za našich časů také projít ohněm nenávisti. To zase zubřice rudá, krev střebající mnohých jejích služebníků, posílala je do vězení i na smrt. Jsa spravedliv, promluvil jsi i ke svým vlastním a nešetřil je řka: „Zhřešiliť jsou i nyní prvorození moji, strážní mezi vámi svatyně mé, vnesše anebo vnésti dopustivše do stánku Jednoty oheň cizí, oheň světské moudrosti, oheň tělesných marností, oheň pýchy, nádhernosti, šperků, svévůle, bujnosti, lakomství a lhostejnosti atd.“. Ani ti, kteří spolu s Tebou museli odejít do exilu, neunikli napomenutí: „Někteří dopadše míst, kdež za něco jmíni jste, dali jste se v pýchu a zpínání; a někteří po lakomství se pustivše, hůř než ve vlasti, i s zapomenutím se na to, proč jste nejpředněji vyšli, slovo Boží. Jiní zase v odporný tomu neduh uběhše, dali jste se v marnost, zahálku, lenost, až i na žebrotu, přivodíce netoliko svůj exulantský los, ale i samy sebe, a což více jest, národ celý.“

Šlo Ti o pravdu a spravedlnost, nikoho jsi nešetřil, padni komu padni. Tys to ale všechno v Kšaftu vložil do úst Jednoty, ne jako průtok hněvu zklamané umírající matky, ale abys tím volal k nápravě, k rozpomenutí se na věci dobré a k návratu do domu Božího, zatím co dnes nejde o nápravu, ale o hledání kdejaké věci proti církvi s nenávistí a záští vůči ní. Přehnaly-li se pak dějinami Země České vichřice hněvu, neopomněl jsi připomenout: „hříchy našimi na hlavy naše uvedeného.“ Jenže dnes si nepřipouštíme své hříchy, ale rádi ukazujeme, že za to mohou ti tam venku, cizáci jacísi, a v lepším případě ti tam nahoře, které jsme tam – jaká ironie – svou volbou sami poslali.

Velmi by ses více než podivil nad duchovním a mravním stavem českého národa. Češi se rádi chlubí osobnostmi své historie, ale mnohým je jejich odkaz lhostejný. Zejména teď, kdy se v parlamentu řeší otázka vrácení komunisty ukradeného majetku církvím, aby se mohly bez závislosti na státním rozpočtu starat ne o svůj prospěch, ale o věci, které jim byly ke službě svěřeny. Kolik jen blábolů v této souvislosti už zaznělo. Neslyšel jsem ale téměř jediného slova oceňujícího dobrou službu církve. Ani slovo o diakonii, o charitě nebo o službě salesiánů dětem a mládeži. Pokud slova zášti pocházejí z úst komunistů není to nic zvláštního a nečekaného. Ale proč ta slova zaznívají z úst těch ostatních?

Ve dvacátém století byly dva režimy, které se vyznačovaly vysokou mírou nenávisti vůči církvi a křesťanství. Adolfovy nacionální socialisté chtěli nahradit křesťanství znovuoživením kultu germánských božstev a Iljičovy a Džugašviliho internacionální socialisté zase vytvořením nového rudého náboženství. Po jejich příkladu se o to pokusili i jejich čeští následovníci, jejichž potomci uvažují i dnes stejně, jakožto pilní žáci svých někdejších učitelů. Pro nás nic překvapivého.

Ale abych byl spravedlivý musím zaznamenat neuvěřitelně pomlouvačné řeči z opačného než rudého tábora. Jakýsi Jan Nepomuk Albert Berwid Buquoy (dříve Jan Kopecký), který se považuje za potomka rodu Buquoyů a tvrdí o sobě, že je historik, napsal, že Mistr Jan měl spoustu milenek, po svatbě uplatňoval právo první noci, Jan Žižka byl homosexuál a každá husitská bohoslužba končila sexuálními orgiemi. Nebo „kdyby protestanti vyhráli bitvu na Bílé Hoře, český národ by patrně zahynul.“ Tobě bude jistě známo jméno jeho údajného prapředka, vrchního velitele katolických vojsk v bitvě na Bílé Hoře, o němž Jan Kopecký tvrdí, že „Charles Bonaventura hrabě Buquoy (Francouz) svým vítězstvím nad německými protestanty zajistil Čechům jejich svébytnost, kulturu, jazyk a majetek.“

A jak veliká je míra hlouposti těch, kteří by se jistě ohradili proti přiřazení k těm výše zmíněným, ač k nim svými názory náleží. Zazněla trapná slova, opravdové perly hlouposti a omezenosti. Tak např.: přirovnání církve k zájmovým spolkům (k filatelistům nebo ke spolku zahrádkářů apod.). „Funkcionáři těchto spolků přece nejsou placeni a proč by tedy měli dostávat prostředky na živobytí faráři, kteří jsou také jen funkcionáři zájmového spolku; církev je přece také zájmový spolek“, řekl jeden z poslanců. Autor takového názoru neví, nebo nechce vědět, že navštěvování pacientů v nemocnicích, v léčebnách dlouhodobě nemocných, v domovech odpočinku ve stáří a starost o církvemi zřízené hospice nebo o ty, kteří se cítí být opuštěni, není služba filatelistického, zahrádkářského či jiného zájmového spolku, nýbrž církve. A to nemluvím o dalších povinnostech jako je vyučování dětí a mládeže a vzdělávání všech ve znalosti knihy, kterou nám Jednota odkázala za zvlášť významné dědictví.

A jaké jsou názory dnešního sprostného lidu? Tady je několik z nich: „Církev vymývá lidem mozky… kněze a hodnostáře bych zrušil, ať dělají něco užitečného pro společnost… chtěl bych vědět kolik lidských životů má na svědomí křesťanství… církve vraždily majetné a úspěšné… chtěl bych vyjádřit podiv nad tím, že se v 21. století bere náboženství vážně. Jeho výklad světa odporuje všem vědeckým poznatkům. Copak může normální člověk věřit v Boha? Je to jen vymývání mozků, žel beztrestné“.

Vím, že Jednota mluvila k národu křesťanskému, a nemohla tušit, že se jednou odkloní od Boha, zřekne se vzácného pokladu víry a moudrosti předků a nahradí jej novým pohanstvím. Vždyť kolik lidí dnes vyhledává všelijaké věštce, kartářky a různé mágy, kolik pověry mezi nimi, ba jsou i ti, co dokonce věří v nebeské koráby mimozemšťanů, jež nás mají zachránit až nastanou zemi dny poslední. Někteří mi říkají, abych takové řeči nebral příliš vážně, že jde jen o ty, kteří nechtějí vidět a nechtějí slyšet nebo jsou něčím frustrováni. Nemohu však nevšímat si toho a hodit to za hlavu, když prý jich je sedmdesát procent? Vím, že na tom máme také svůj díl viny, že jsme mnoho zanedbali a nedokázali zvěstovat evangelium tak, abychom národ oslovili a přiváděli ke Kristu. Zdá se mi však, že je to přece jen záležitost hlubší, jako by šlo o něco, žel už vkořeněného do porušené duše národa. Přesto neztrácím naději, že národ Český a Moravský jednou porozumí, že odkaz Jednoty nebyl určen jen těm nepatrným ostatkům dnešních křesťanů, ale všem.

Jaroslav Voříšek