Jeden moudrý člověk mi kdysi řekl: „Komunistům nikdy nevěř. Kdyby se ti zdálo, že řekli něco přijatelného, tak si dej pozor, aby se za tím neskrývalo čertovo kopýtko.“

Někdy na začátku devadesátých let minulého století padla otázka, co by politikové demokratických stran dělali v případě, že by se komunisté pokusili zvrátit výsledky listopadu 1989. Nevím už, kdo na to odpověděl, ale odpověď zněla ve smyslu: tomu bychom zabránili vytvořením velké koalice (myšlena asi generální koalice) všech demokratických stran.

Od té doby uplynulo 20 let a najednou se dozvídáme, že ČSSD by se nebránila určité spolupráci s KSČM. Dokonce se k tomu veřejně hlásí její kandidát na prezidenta Jiří Dienstbier a někteří další sociální demokraté. Pravda, jsou i ti, kteří říkají, že by v takovém případě nepřistoupili na požadavky komunistů vystoupit z NATO a Evropské unie, ale je tam i několik těch, kdo jsou ochotni ke kompromisu vystoupit z vojenské složky NATO a zachovat jen členství politické. V každém případě by to byl hazard s bezpečností České rapubliky a hazard s naší svobodou. Nebezpečí je v tom, že bychom se takto dostali pod vliv Ruska, které si přece stále činí jakýsi nárok opanovat ty, co kdysi patřili pod jejich moc. Stále je z Moskvy slyšet cosi o Východní Evropě, třebaže dobře vědí, že ČR leží v Evropě střední a historicky, kulturně a politicky patří k Evropě Západní.

V případě, že ČSSD přistoupí na spolupráci s komunisty je jasné, že za podporu soc. demokratů budou soudruzi něco chtít, třeba nějaké místo ve státní správě. Tak mě napadá, že např. soudružka Semelová by mohla stát o nějaké místo, ne-li rovnou o náměstkyni ministra školství. Dovedete si představit, jak by asi vypadala zejména výuka moderních dějin, kdyby to toho mohla mluvit ta, která je evidentní stalinistkou velebící zločince Gottwalda?

Jaroslav Voříšek