Zdeněk Zacpal (LN 20. 7. 2012) v reakci na diskusní příspěvek Bohdana Pivoňky (LN 13. 07. 2012) nediskutuje s Pivoňkou, ale pouští se do ČCE nepřesnostmi a polopravdami (články jsou uvedeny v červencovém Zaznamenáno).

Českobratrská církev evangelická se přiznává vedle reformačních ke čtyřem starokřesťanským vyznáním, k nimž patří Apoštolské a Nicejsko-cařihradské a je na rozhodnutí konkrétního sboru, které použije, protože jsou rovnocenná. Také Hus ve svém Výkladu víry uvádí vedle Apoštolského Nicejské v celém znění. Převzala je reformace, i když dává přednost kratšímu Apoštolskému. Tvrzení, že Nicejsko-cařihradské vyznání bylo „oficiálním vyznáním římského impéria“ je neopodstatněné a je mi otázkou, kde k tomuto názoru pan Zacpal přišel.

Kalich je zajisté symbolem české reformace a zejména jejího zápasu o přijímání pod obojí. Zápas o kalich vedl a přijímání pod obojí zdůvodnil a prosadil Husův přítel M. Jakoubek ze Stříbra. Hus byl v té věci opatrný a nejprve Jakoubka žádal, aby s tím ještě posečkal až se, jak doufal, z Kostnice vrátí. Souhlas k tomu dal později, když už bylo zřejmé, že to s jeho návratem nebude jen tak snadné. Kalich symbolizuje celé husitství, tedy také jeho vojsko a zde je ovšem otázkou, jak by se Hus díval na útočné výpady (spanilé jízdy), kdy už nešlo o obranu proti vpádům Zikmundových křižáků, ale o ničení kostelů, klášterů a krutém zacházení z jejich osazenstvem.

Kalich (v ČCE postavený na otevřené bibli) není křížem nahrazován. Kříž je používán v prosté podobě, nikoliv jako krucifix, s nímž „navštěvovali“ katoličtí misionáři v době protireformace podezřelé tajné evangelíky. Spojuje nás s ostatními církvemi světové reformace, které jej běžně používají. Jde o symbol odkazující k centru biblické zvěsti, ke Kristu za nás obětovanému. Kristova smrt na kříži byla často přijímána jako událost skandální. Když apoštol Pavel v listu do Korintu píše, že „slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě“ a uvádí, jak je chápáno Řeky nebo Židy, užije slovo skandalon. Sám se pak k této skandální události přiznává: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“ To, že francouzská psychoanalytička považuje kříž za „pouhý symbol smrti a zmaru“ a za „přímo ideální symbol patriarchálních sil a jejich triumfu nad Kristem“, ukazuje, že nerozumí podstatě křesťanské zvěsti. Velký pátek, den Kristova ukřižování, je pro evangelíky největším svátkem církevního roku spolu s Nedělí velikonoční, protože Kristův kříž a prázdný hrob patří neoddělitelně k sobě.

Vytýkat nakladatelství Kalich jedno jediné vydání Augustinova Vyznání, a to ještě v přetisku vydaném v roce 1926 nakladatelstvím Ladislav Kuncíř, je zcela nesmyslné. Jednak proto, že Aurelius Augustinus patří mezi významné postavy tzv. církevních otců a proč ho tedy nepoznat – a potom proto, že jde o malé nakladatelství, které by ani nemělo možnost zajistit souborné vydání Husových spisů. To si může dovolit velké nakladatelství Academia, kde zatím vyšly všechny Husovy česky psané spisy a některá díla psaná latinsky.

Za násilnou pobělohorskou rekatolizaci se římsko-katolická církev omluvila ústy papeže. Katolická církev, které patří většina toho, co bylo po roce 1948 zabaveno, se zřekla 20% svého majetku ve prospěch nekatolických církví, aby se nedostaly do nesnází po dokončení odluky církve od státu. Za zlými Zacpalovými slovy o „spřáhnutí se s historickým likvidátorem české reformace kvůli troše majetku“, slyším slova Anticharty, recitovaná soudružkou Švorcovou: „za mrzký peníz“. A těch 80 procent Čechů? Kolik z nich vlastně vůbec něco ví o křesťanství a o české reformaci? Kolik z nich bere vážně víru Husovu a kdo je ochoten přijmout odkaz Jednoty bratrské vyjádřený ústy Komenského v Kšaftu, v němž národu odkazuje mj. „horlivou žádost k vyrozumívání pravdy Boží čisté, kterou nám službou Mistra Jana Husa ukazovati začal Pán, odkazuje za dědictví biblí svatou a odevzdává horlivost k sloužení Pánu Bohu.“ Ano, kolik z těch 80 procent tento odkaz zná a přijímá?

Jaroslav Voříšek