Dědici mistra Jana – Daniel Kaiser LN 7. 7, 2012

ČCE jde „s dobou“ už ze zásady – Bohdan Pivoňka LN 13. 07. 2012

Zakopané hřivny reformace – Zdeněk Zacpal, LN 20. 07. 2012

Reformační omyly, nebo spíš bludy – Jan Kašper LN 24. 07. 2012

Dědici mistra Jana

Daniel Kaiser – LN 7. 7.2012

Českobratrská církev se bojí svých tradic

Včerejší oslavy výročí upálení mistra Jana Husa jsou prvotřídní ukázkou, v jak zmateném historickém povědomí žijeme. Za správce jeho odkazu je všeobecně považována Církev československá husitská. To ona shání peníze na opravu údajného Husova domku v Husinci, to ona podepisuje memorandum o spolupráci s městem Kostnice, to ona organizuje přípravy na kulaté jubileum v roce 2015. CČSH je přitom velmi pozdní, teprve prvorepublikový odštěpek od církve katolické. Takže v 19. století, kdy se v Husinci konaly manifestace na památku mistra Jana, ještě zakladatelé a předchůdci této církve vyznávali oficiální linii svého zaměstnavatele, podle níž byl kacíř Hus upálen právem.

Na druhou stranu ale není divu. Pravým následníkem Husa by měla být Církev českobratrská evangelická, vytvořená rodinami, které po Bílé hoře – dalo by se říci po Husově vzoru – po šest generací udržovaly víru svých předků, pašovaly evangelický samizdat a riskovaly represe. Ta církev je dnes malá a s vedením, které trpí představou nesebevědomých, že jedinou šancí na přežití není čerpat z vlastních tradic, ale takzvaně jít s dobou. Vůbec nedokážou využít „svého“ rezervoáru hrdinů moderních českých dějin – od řady protinacistických odbojářů až po Jana Palacha. Na výročí popravy Milady Horákové, kdysi členky staršovstva evangelického sboru na pražském Smíchově, spíš než od nich vyslechneme pár vět od katolického kardinála Dominika Duky. Tento muž dobře chápe, že křesťanská církev tu není od toho, aby se přizpůsobovala duchu doby, ale aby zastupovala věčného Ducha, a že se nemá bát tradic. Skutečnost, že českým evangelíkům o Husově výročí nevolají žádní novináři s prosbou o pár slov, by jim měla posloužit k hodně hlubokému zamyšlení.

 Na to odpověděl Bohdan Pivoňka, evangelický farář, poradce pro duchovní službu a koordinátor Vězeňské služby ČR

ČCE jde „s dobou“ už ze zásady

Bohdan Pivoňka – LN 13. 07. 2012

Pan Kaiser se v sobotní poznámce (Dědici mistra Jana, LN 7. července) trochu nepěkně otřel o českobratrskou církev, která jakoby ze strachu rezignovala na využití svých historických tradic, když „vytěžení“ Husova a husitského dědictví přenechala Církvi československé husitské (CČSH), zatímco sama se snaží „přežít“ držením kroku s dobou.

Věc není tak jednoduchá, jak se zvnějšku jeví. Po právu pan Kaiser upozornil, že „evangelický odkaz“ nesly ty rodiny, které si uchovaly ducha věrnosti pravdě a vědomí nejvyšší autority v Písmu. Tento svobodomyslný názor, posílený o vliv historické Jednoty bratrské, určoval několik generací evangelíků až do tolerančního patentu; po jeho vydání po r. 1781 vznikaly toleranční sbory, které by se nejraději hlásily k „víře Beránkově“, ale prakticky v důsledku řečeného výnosu mohly přijmout pouze dvě formální podoby evangelických církví, tj. vyznání augsburské (luterské), nebo reformované („kalvínské“). Z těchto dvou typů pak po vzniku československého státu sloučením vznikla sjednocená evangelická církev, jež přijala název Českobratrská církev evangelická (ČCE).

Tato církev nesla v sobě odkaz dlouhého odříkání, tajného evangelictví, osobního vyznavačství a soustavného písmáctví – a v tomto smyslu žila z Husových tradic. Navíc ve vzniklé tlačenici na raném prvorepublikovém církevním kolbišti Husa „uchvátila“ spíše nově narozená Československá církev, do níž husitská tradice zapadala potřebněji ve snaze „počeštit“ katolickou reformu a dát svým věřícím autentický „národní“ cíl. Československá církev si sice přidala přízvisko „husitská“ až později, ale k jejímu profilu – dle mého názoru – husitský odkaz slušel lépe.

V dnešní postmoderní a veskrze sekulární společnosti je těžké se oHusův odkaz hádat. Církve se snaží vzájemně se vnímat a nevyčítat si. Je tedy dobře, když se husitská církev o Husa stará – a „evangelíci“, myslím, „husitům“ nebudou nic vyčítat. Ale právě tak nelze ze stejného důvodu evangelíkům vyčítat husitský nezájem, jako by tahle tradice byla záchrannou brzdou proti rozplynutí v marasmu dneška. Jestliže se snaží ČCE „jít s dobou“, není to důsledek nouzového řešení, ale zásada, která je historicky této církvi vlastní, nejen dnes, ale i v minulosti. Nejde o oportunní zájem, ale spíš o „svědomí“, které nelze (po husovsku) nikým a ničím„tlačit“. Dokladem toho je i angažmá, které někteří za války i za komunistů protrpěli až k smrti, jako třeba sestra Milada Horáková nebo jinak Jan Palach.

Důrazně odmítám, že vedení ČCE trpí „představou nesebevědomých“ jenom proto, že zřetelně mediálně nenavazuje na vžité modely; asi jí není vlastní agresivní průnik do společenského vědomí a chce přinést svědectví o odpovědném životě, který se týká víc dneška než historie.

Ve vzniklé tlačenici na raném prvorepublikovém církevním kolbišti Husa „uchvátila“ nově narozená Československá církev, do níž husitská tradice zapadala potřebněji ve snaze „počeštit“ katolickou reformu a dát svým věřícím autentický „národní“ cíl

Zakopané hřivny reformace

Zdeněk Zacpal – LN 20. 07. 2012

Naší druhé největší církvi zajisté nelze vytýkat pouhý fakt, že se nestaví do popředí.

Bohdan Pivoňka však ve své odpovědi (ČCE jde „s dobou“ už ze zásady, LN 13. 7.), že „,jít s dobou‘ není důsledek nouzového řešení, ale zásada, která je historicky této církvi vlastní“ dnes i v minulosti, obchází závažné otázky, navozené již v textu Daniela Kaisera (Dědici mistra Jana, LN 7. 7.). Totiž zda Českobratrská církev evangelická myšlenkový a duchovní potenciál české reformace vhodně využívá a zda jde s dobou způsobem případným.

Péče konkurenční husitské církve o Husův rodný domek je činnost jistě bohulibá, leč péče o duchovní dědictví mistra věc prvořadá. Dle jeho názoru brány nebeského „královstvie jsú rozumové a ty rozumy místři, zákonníci a pokrytci před lidem zavierají brániece, aby sprostní písmu nesrozuměli, kterak oni mají býti živi“. Hus uznává tajemství víry i meze svého rozumu, ale všemožně se staví za užívání rozumu alespoň tam, kde to lze. Pravdu vášnivě hledá: „Nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci býti jejím nepřítelem.“ Přitom i ve své době, kdy vědomosti o historickém Ježíši a apoštolech byly minimální, dával Hus příznačně po evangelicku přednost tzv. apoštolskému vyznání víry před pozdějším tzv. nicejsko-cařihradským oficiálním vyznáním římského impéria, které se mimochodem – ke zděšení části členů ČCE – prosazuje v některých jejích sborech právě nyní.

Bez husovské kultivace rozumového myšlení se lze ostatně těžko ubránit pohlcení původního křesťanského poselství sedlinou chytlavých církevních tradic. A církev nyní vlastní rodinné stříbro ochotně a lacino vyprodává. Kalich z evangelijní večeře Páně – a tradiční symbol české reformace i rovnosti lidí – sama, jako by chtěla spáchat sebevraždu, nahrazuje křížem. Potupným nástrojem, který nebyl uctíván ani v prvních staletích křesťanství. Tím křížem, který současná francouzská psychoanalytička Luce Irigaray považuje na jedné straně za pouhý symbol smrti a zmaru, na straně druhé za přímo ideální symbol patriarchálních sil a jejich triumfu nad Kristem.

Ne že by nebyly práce badatelů z řad ČCE, jejich biblické studie i vydávání a překlady třebas gnostických textů dobré, záslužné a v malých českých poměrech i nezastupitelné. Ale to opravdu nemá nakladatelství Kalich co lepšího na práci než vydávat svatého Augustina? Latinského církevního otce středověkého fanatismu, který schvaloval likvidaci pohanských chrámů a antickým filozofům sice téměř nerozuměl, nicméně Atéňanům vytýkal, že jejich rozmanité školy nezakázali? Dílo mnohem tolerantnějšího Jana Husa přitom zájemce nenajde v uspokojivém souborném vydání ani dnes. Lze se pak divit pracovníkům médií, že je církevní fráze o Evropě (evangelista Marek ještě psal o celém světě) a trapné pokusy o rozpuštění v ekumeně nezajímají?

Poučte se aspoň od Bati

Mnoho členů ČCE se drží stranou takovýchto diskusí a polemik. Vykonávají různé druhy nevděčné práce, jíž zajišťují fungování celé společnosti. Skrytě pečují o postižené, nemocné. Při vší úctě k jejich poslání si ani oni nemohou dovolit od problematiky idejí a sebezviditelňování zcela odhlížet. Slova „pro dobrotu na žebrotu“ platí, co je svět světem. I Matoušovo evangelium lidi nabádá, aby byli nejen bezelstní jako holubice, ale i obezřetní jako hadi. U Lukáše jsou svým způsobem vyneseny přednosti i synů světa. A Tomáš Baťa by otevřeněji a jednoznačněji dodal, že je lépe něco prodat než vyrobit.

Nezní to poslední až cynicky? Ve světle evangelií asi méně než se spřáhnout s historickým likvidátorem české reformace kvůli troše majetku. A to ještě proti vůli 80 procent Čechů. Pomni raději, církvi, na slova u Matouše: „Tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“ Pokud tato i další Kristova slova o neukládání si pokladů na zemi, malá a milá církvi, nemůžeš strávit, vezmi si příklad alespoň z duchovna onoho Tomáše Bati: „Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že za peníze lze dostat všecko. To není pravda. Mnohem více lze dostat za čest.“

ZDENĚK ZACPAL překladatel

Reformační omyly, nebo spíš bludy

Jan Kašper – LN 24. 07. 2012

V textu Zakopané hřivny reformace (LN 20. června) uvádí Zdeněk Zacpal veřejnost hned několikrát v neblahý omyl. Evidentní je to v následujících bodech:

Věc kalicha a kříže. Apoštol Pavel by se nestačil divit, jak může dnes někdo tvrdit, že křesťané prvních století neměli úcty ke Kristovu kříži. Sám o tom napsal: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista.“ A byli to právě pohané, kteří si smlsli na popravčím nástroji a potupné smrti mesiáše. V katakombách je dodnes dochován „posměvačský krucifix“, na němž byl pohany nakreslen ukřižovaný osel. Dále se autor snaží vnuknout čtenářům představu, že evangelíci se mají bát jak čert kříže a držet si nadále toto dědictví. Přitom kromě našich zemí nikde v Evropě nebyl kříž protestanty odložen. Jinak nejspíš pro křížové výpravy k nám vedené kříž ustoupil v symbolice kalichu, který se stal svébytnou českou, bratrskou značkou. Avšak iluzorní obrazy, na nichž Hus slouží eucharistii s kalichem nabídnutým laikům, se objevují až od 19. století. Byť Hus s kalichem pro lid souhlasil, nikdy tak nečinil a Jakoubka ze Stříbra, který via facti sloužit podobojí započal, nabádal, aby nejednal ukvapeně. Je třeba zdůraznit, že toto očekávání Husovo bylo naplněno nejen nastupující reformací, nýbrž i II. vatikánským koncilem. Mnozí římskokatoličtí kněží dnes podávají lidu hostii namočenou ve víně.

Husovská kultivace rozumu. To je další bludná představa pisatele. Jako filozof nebyl Hus pronikavější než jiní jeho bystří současníci a předchůdci. Dnes bychom řekli, že dokázal popularizovat filozofii a teologii. Betlémský kazatel uměl nadchnout jak ulici, tak královnu. Hus byl bezesporu inteligentní univerzitní učitel, není jen jasné, kterak „kultivoval rozumové myšlení“. Tento obrat nedává ani dobrý smysl.

Aurelius Augustin. Neuvěřitelná je výtka uštědřená nakladatelství Kalich, že vydává církevního otce Augustina. Autorovi zřejmě není známo, že biskup z Hippo je vedle apoštola Pavla protestanty obecně ceněn pro důraz na milost Boží, o augustiniánském mnichovi Martinu Lutherovi nemluvě. Jistě, i Augustin, jako velký muž své doby, měl svá selhání.

Církev a stát. Autor končí doporučením, aby se čeští evangelíci zřekli majetku. Zřejmě nepotřebují onu pověstnou „materielně technickou základnu“. Podobně jako husita Svatopluka Čecha, pan Brouček na měsíci, mají být živi vůní květin a rosou nebeskou. Za vzor nám je dáván Tomáš Baťa. Jeho „duchovno“. Tvrdý byznysmen, v tržním prostředí jak ryba ve vodě.

Vyznání církve. Zdá se, že Zdeněk Zacpal je zděšen, když se v některých evangelických sborech užívá vedle apoštolského vyznání víry nicejsko-cařihradské. Není to ovšem nic proti ničemu, neboť v Agendě Českobratrské církve evangelické jsou uvedena obě vyznání a církev se hlásí i k druhému z nich, byť při bohoslužbách zazní jen místně a okrajově. A Hus nemohl jednat v té věci „správně evangelicky“, vždyť protestantismus byl při něm v prenatálním stavu. Zakopané hřivny Zdeňka Zacpala mají s Husem – i naší současnou situací – pramálo společného.

Byli to právě pohané, kteří si smlsli na popravčím nástroji a potupné smrti mesiáše. V katakombách je dodnes dochován „posměvačský krucifix“, na němž byl pohany nakreslen ukřižovaný osel.

JAN KAŠPER, farář Českobratrské církve evangelické