V den pro český národ tragický, 21. srpna, který byl důvodem, že se v roce 1968 nevrátil z dovolené do vlasti, zemřel ve Švýcarsku roku 2O12 Štěpán Milan Pavlinec. Protože pravdivost, pochopená jako shoda se skutečností, byl základní rys jeho osobnosti, neměj mi čtenáři za zlé, že se – ovšem ze svého možná mylného pohledu – pokusím být pravdivý, i že budu velmi osobní.

Jako studenta teologie mě Š. M. Pavlinec fascinoval svou znalostí a interpretací předního německého teologa R Bultmanna. Šlo o projekt demytologizace a existenciální interpretace křesťanské zvěsti. Říkejte si zbožní co chcete, ale šlo nám tehdy o evangelium v jeho plnosti moci a aktualitě. Š. M. Pavlinec zůstal zvěstování božího slova věren až do smrti. Mě zbožní přesvědčili, že je rozumnější zasvětit druhou polovinu života jiným tématům. Pavlinec unesl v hloubi lásky, které vydal svědectví Ježíš, a kterou světu hlásá mýtus o Kristu, můj ateismus, a tak byl se svou paní při svých návštěvách Čech našim hostem. Jako teolog věděl, že humanistický ateismus je jen rub mince, které líc je křesťanská víra. Měli jsme společného přítele, vynikajícího faráře a vzácného člověka, Jana Kantorka. Zdá se, že v přívalu postmoderní religiozity, všelijakých těch exaltovaných prožitků vzepjaté náboženské subjektivity či pseudoontologických spekulací o boží entitě v rámci libovůle údajně přírodovědných konceptů, jsme prohráli. Vzácný Kantorek by nám řekl: Netrapte se tím, Pán Bůh to v novém Jeruzalémě posoudí spravedlivě. On to pochopí.

Protože se v době násilné socializace zemědělství zastával těch, kteří byli stěhováni ze svých domovů, kteří se nesměli vrátit ani na návštěvu do své vesnice, natož tam přespat, a protože (podobně jako já) považoval teologicko – politickou linii J. L. Hromádky za nesprávnou, ocitl se záhy v nemilosti komunistické státní správy. Jeho již hotový doktorát byl po únoru 1948 pozastaven. Teprve po roce 1990 jej Komenského evangelická teologická fakulta mohla rehabilitovat. Budiž jí to, alespoň takto, ke cti.

Obávám se, nevím, ale měl jsem dojem, že ani ve Švýcarsku neměl Š. M.. Pavlinec na růžích ustláno. Byl totiž příliš přímočarý, příliš pravdivý a měl mimořádný dar humoru. To konvenční peciválové obvykle špatně snáší.

Jako druhý farář v Bernu byl zavalen spoustou administrativních a konvenčních povinností a nezbytností nevstoupit do konfliktu se svým představeným. Velmi se angažoval ve spolku československých křesťanů, utečenců. Tam ovšem narážel na konzervativismus zejména slovenských katolíků. Mnohé jeho úsilí, podobně jako kdysi v komunistickém Československu, končilo i zde v písku nepochopení. Posluchačům doma se ozýval svými kázáními, úvahami a projevy ze stanice Svobodná Evropa ve spolupráci s paní Kopeckou. Iritoval jej však pompézní, konservativní katolicismus, pseudorehabilitace Jana Husa – a tak opět patřil k těm nežádoucím.

Není však právě toto úděl Kristova svědka, svědka autenticity Božího Slova nepatřit nikdy mezi oslavované, protěžované a konvenčně oblíbené?

Na jeho pohřeb ve Švýcarsku v reformovaném kostele v Bollingen 3. září 2012 se nevydám. Místo kytičky, kladu k jeho rakvi těchto několik řádků a jeho tiché, laskavé a hluboce vnímavé paní, paní MUDr. Evě, tisku upřímně ruku, s projevem účasti též od mé ženy.

Ještě jeden moment nelze smlčet. Š. M. Pavlinec miloval hory. Na srázu Gerlachu požádal svou ženu o ruku. Zasílal nám výstřižky z novin o odvážných výstupech i o neštěstích v Alpách. Věděl, že k moudrosti života patří nadhled, a pro ten je třeba se vypravit na výšiny.

 O. A. Funda