Církevní majetek? Škoda slov!

Říká se tomu církevní restituce. Už název je zavádějící. Nic takového to není. Stát si řeší svoje problémy. Záplava řečí, dokonce volební plakáty, zjitřené odpovědi na ty plakáty, pozdní křesťanské probuzení solidarity s lidem… Bylo by lépe, kdyby bylo už ticho a zákonodárci měli čas na rozhodnutí. Ať rozhodnou, že vše smažou a nedají nic – křesťané to snesou, klidně mohou uříznout i platy duchovních, i to přežijeme. Dají, dají – nedají, nedají. S tím, když dají, bude dost práce a odpovědnosti. S tím, když nedají, bude taky hodně práce…Stát si řeší problém, na který si zadělal jeho předchůdce zákonem z roku 1949. Odhmotnil věřící a vzal jim majetek.

Tak obral leckteré své občany bez vyznání a některým dodnes nic nevrátil. Církev či náboženské společnosti chtěl držet na uzdě tím, že jim platil duchovní. Ti měli mimo mzdy papírový nárok na cestovné, kancelářský materiál a já nevím co. Nikdy se ale neplatilo nic než platy těm, kteří dostali státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Počet duchovních socialistická republika samozřejmě omezovala.

Časy se mění a už omezovat počty nelze (ač toho někdo lituje), a tak se hledá cesta k omezení peněz. Ústavní soud šimrá parlament ostrým brkem mezi žebry. Musí se pohnout s majetkem. Zvláště proto, že důmyslným zablokováním majetku paragrafem v zákonu o půdě zablokoval stát obce a města a téměř sebe sama. Nemohou hnout s majetkem, nemohou žádat o dotace, nemohou stavět… Problém je tedy prostý a politický. Tak si jej politická reprezentace řeší. Dala si jej do vládního prohlášení, protože si dobře uvědomuje potíže, které nastanou dalším odložením problému. A to je celé. Nejsou to žádné restituce.

Už jsem před časem psal, že by se ze strany věřících hodilo zmlknout, nereagovat. Protože je to problém politický, je samozřejmě tématem voleb. Tak ať si to řeší na plakátech či kde… Jen je vidět, že nemají co rozumnějšího řešit. Ale církve a náboženské společnosti se do toho nemají plést. Mají se za své politiky modlit, to je vše. Mají jim mluvit do obecných věcí tak, aby se dodržovalo právo těch třetích, na své právo mají rezignovat. Dají, dají – pak budou problémy a také větší možnosti. Nedají, nedají – pak si musí stát zvyknout, že tím dostane jen zlomek toho, nač si dnes zvykl. Církvi by nějaký čas v nouzovém způsobu života prospěl.

Když píšu, že je to politické téma, myslím tím, že se stát chová rozumně. Při svém rozhodování chce zohlednit, že se díky církvím a náboženským společnostem děje mnoho užitečného. Věřící dovedou vyrobit třeba sociální a zdravotní služby levněji a kvalitněji než kdekterý podnikatel, natož stát. Navrhovatel zákona tedy zkusil vyřešit budoucnost klubka církví a náboženských společností. K tomu dostal formální souhlas především katolické církve, protože v zablokovaném majetku je většina původně katolického majetku. Stát zahrál roli arbitra a podělil v návrhu zákona finanční náhradu mezi současně registrované církve na nejvyšší úrovni registrace, tj. ty, které mají zanesen v rejstříku výkon zvláštních práv. Což je třeba duchovní služba ve vojsku, ve vězeňství, ve školství atd. Mohla ty finance rozdávat katolická církev až z navráceného, taky by to šlo, ale dohoda byla jiná. Nejde tedy o restituce, nejde o minulost, nejde o zadostiučinění za utrpení. Nic z toho. Jde o budoucnost. Otázkou není míra bolesti, forma majetnictví v minulosti a další parametry restitucí. Otázkou je budoucnost, dozor nad vynaloženými penězi. Jde o to, aby se nedostaly zpět v úžasně výhodných investicích zájmovým skupinám všeho druhu.

Nad čím mají občané bdít? Co mají hlídat? Něco jiného, než o co se dnes snaží. A co to je? To, co církve a náboženské společnosti prohlašují jako cíl financí. Maximální množství z těchto peněz mají lidé v tomto státě vidět ve vykonané práci, v pracovních úvazcích, ve zhodnocených nemovitostech, které budou sloužit všem. Každý může projevit zájem o lůžko v církevních zařízeních, židli v církevní škole, poradenství v církevních zařízeních či prosté ticho v klášterních ambitech… A takto si jej předplácí. A pak mají občané dát pozor, aby si nedělal stát alibi v tom, co musí nadále platit ve všech formách zdravotnických, sociálních a vzdělávacích institucí. Nebo v údržbě památek, které spravuje. Když už porušuji mlčení, které jsem sám prosazoval, musím být i trochu konkrétní v tom, co mne nadzvedlo:

Nechápu, proč je dobré okopat kotníky církevním představeným ve chvíli, kdy je zákon v senátních výborech. Neměli se pánové a dámy ozvat dříve než v této chvíli? Nebyly na diskusi tři roky od posledního návrhu, který byl pro nynější řešení vzorem? Mlčeli?! Není tedy pozdě na výzvu Křesťané proti zákonu o církevním majetku? A není lépe v tuto chvíli mlčet a přijmout řešení, které přijde? To či ono?

Roste iracionalita diskuse. Ani estébáci mi za socialismu nikdy neřekli, že jsem vyžírka, který žije z jejich daní. To se ale dnes ozývá ze všech stran… Daně platí také věřící, platím je i já a platí je i nevěřící, kteří nějak nemohli uvěřit, ale myslí si, že je dobře, když tu církve jsou a mají možnost dělat to, co dělají. Tak o čem je řeč?

Občas se objevují pikantní nesmysly. Stačí ale číst Bibli. Lidé mne oblažují bláboly o chudém Ježíši. Ale on přece nebyl chudý. Do vínku dostal tři dary králů, podle toho se králové počítají na tři. Zlato, kadidlo a myrhu. V houfu, který brázdil Palestinu, byly ženy, jedna dokonce byla manželkou Herodova správce… Nežil si špatně. Jedl i postil se. Suknici měl nesešívanou, takže zpitým žoldnéřům pod křížem připadlo blbé ten luxus trhat na onuce. Losovali o celou. A Ježíš na kříži nakonec zchudl, že i život ztratil. Ale pak přece vstal! Tak já vám nevím, jak to s tou chudobou je…

Podobných důvodů bych vyjmenoval i více, ale škoda slov..

Daniel Kvasnička, kazatel Církve bratrské v Říčanech

Církevní majetek? Škoda slov!, kvasnicka.blog.ihned.cz

www.danielkvasnicka.info