Jak Václav Klaus rozumí vděku, úctě a respektu
zveřejněno 12.12.2012 | vložil javor | rubrika Společnost | Bez komentářů
V říjnu jsem si poznamenal z nové knihy Klausova kancléře Petra Hájka několik perliček na adresu Václava Havla. Mezi jinými tento: „Václav Havel – ať vědomě či bezděčně, ale v každém případě aktivně – byl nástrojem sil lži a nenávisti. Ve své misi byl úspěšný. A přesto prohrál. Václav Klaus – ať vědomě či bezděčně, ale v každém případě aktivně – byl nástroj pravdy a lásky. Ve své misi byl neúspěšný. A přesto zvítězil.“
Čekal bych, že Václav Klaus se zachová slušně a důstojně, od slov Petra Hájka se distancuje nebo bude přinejmenším mlčet, zejména přihlédne-li ke svému projevu při rozloučení s Václavem Havlem. Ve svém smutečním projevu tehdy řekl:
„Dovolte mi jako prezidentu republiky, který do této funkce nastoupil bezprostředně po Václavu Havlovi, abych této velké osobnosti našich moderních dějin složil jménem České republiky, jejích občanů i jménem svým poslední hold… Odešel prezident, politik, intelektuál, umělec. Odešel člověk, na kterého budeme vzpomínat s vděkem, úctou a respektem. Připadá mi, že za těch pět dní, které uplynuly od jeho smrti, o něm už bylo řečeno a napsáno snad všechno. Pokoušet se nalézt něco nového a originálního, něco, na co ostatní zapomněli, je asi marné… Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká…“
Výtah z projevu Vávlava Klause na pohřbu Václava Havla
Slušnosti a úcty k zesnulému se ovšem nedočkáme, to by nebyl Václav Klaus. K Hájkově knize se hlásí, dokonce ji označuje za téměř povinnou četbu, a tím ovšem také k označení Václava Havla za nástroj Satanův. Zapomněl na svůj projev při jeho pohřbu nebo jeho narcisismu lichotí Hájkovo tvrzení, že tím pravým nástrojem pravdy a lásky byl on, anebo tehdy nemluvil upřímně?
Javor
Hájkova kniha je téměř povinnou četbou, kritiku Havla sdílím
11.prosince 2012
PRAHA – Václav Klaus doporučil všem k přečtení knihu Petra Hájka Smrt Sametu. Vicekancléř nynějšího prezidenta v ní píše, že zesnulý prezident Václav Havel byl v satanových službách a byl nástrojem lži a nenávisti.
„Kniha je skvěle napsána a je nemilosrdnou politologickou a sociologickou kritikou současného postmoderního, postdemokratického, postpolitického světa a jeho hlavních protagonistů. Autorovu kritiku historické role Václava Havla (nikoli všechny Hájkovy, v této souvislosti použité expresivní a nadsazené výrazy) v podstatě sdílím,“ řekl Klaus Parlamentním listům
O nové knize vicekancléře Petra Hájka
Autor: Hans Štembera, 11.12.2012
PL.cz: Přečetl jste knihu Petra Hájka Smrt v sametu? Jak ji hodnotíte?
VK: Knihu Petra Hájka považuji za pozoruhodnou, téměř za povinnou četbu pro každého, koho zajímá náš svět, jakkoli s autorem v mnohém nesouhlasím. Od autora se liším základním světonázorem. Nemohu akceptovat – jako svůj pohled – jeho víru v katolickou doktrínu, ze které v této knize tak významným způsobem vychází.
Myslím, že je třeba udělat už i jeden krok dále. Je na čase skončit s nekritizovatelností náboženských doktrín s argumentem, že církve za komunismu trpěly. Za prvé, netrpěly jen církve a trpěli i lidé, kteří nezastávali žádnou náboženskou doktrínu. Za druhé, ani brutální útlak za komunismu není žádným posvěcením správnosti těch či oněch názorů. Za třetí, křesťanství bylo významným zdrojem hodnot, na kterých stojí dnešní svět, resp. ta jeho část, kterou obýváme my. Na tyto hodnoty nemá církev monopol a není jejich výlučným zdrojem. K obhajobě desatera (zkratkovitě řečeno) není nutné věřit v tu či onu náboženskou doktrínu. Stačí elementární lidská pokora před světem i přírodou, respekt k tomu, že je něco, co náš život přesahuje, něco, co objevujeme při každodenním kontaktu s dalšími lidmi, něco, co je elementárním prvkem „člověčenství“, něco, co je zárukou (a podmínkou) přežití lidského rodu. Nazvat toto náboženstvím je možné, ale je to velká extenze významu tohoto slova.
Nicméně, Hájkovou knihu považuji za přínosné číst a v mnohém se z ní poučit za předpokladu, že se od této její polohy umíme oprostit. Kniha je skvěle napsána a je nemilosrdnou politologickou a sociologickou kritikou současného postmoderního, postdemokratického, postpolitického světa a jeho hlavních protagonistů. Autorovu kritiku historické role Václava Havla (nikoli všechny Hájkovy, v této souvislosti použité expresivní a nadsazené výrazy) v podstatě sdílím.
Knihu k přečtení velmi doporučuji.
PL.cz: Zaznamenali jsme, že na závěr svého prezidentství vydáte novou knihu. O čem bude?
VK: Kniha bude ohlédnutím se zpět na uplynulých 23 let po pádu komunismu. Předběžný název zní: My, Evropa a svět. Je to ohlédnutí, nikoli paměti, ty si nechám na nějaké pozdější období. Kniha vyjadřuje mé jisté zklamání nad tím, jak dnešní svět, důrazně říkám nejen naše země, vypadá. Oproti mému očekávání je daleko více nesvobodnější a socialističtější (což je ostatně skoro totéž), než si lidé – kteří aktivně, s otevřenýma očima a velmi kriticky prožívali komunismus – ve chvíli jeho pádu očekávali.
Kniha se pokouší „vystopovat“ klíčové, uzlové, zlomové body tohoto období, které k tomu všemu přispívaly. A v závěru naznačuje, kudy se máme pokoušet jít dál.
PL.cz: Jaký text či publikace na Vás letos nejvíc zapůsobily? Doporučil byste nějakou knihu našim čtenářům?
VK: Určitě bych doporučil Hájkovu knihu. Další jednotlivosti neumím dobře vybírat. Spíše se pokusím upozornit na tři, nepříliš známé publikace:
-první je brněnský dvouměsíčník Kontexty, který je – alespoň v mých očích – nejlepší českou společensko-kulturní revue, jejíž pravidelné čtení je pro mne už dlouhou dobu velkým zážitkem;
-stále mne zajímá základní otázka 20. století – pochopení podstaty nacismu (či fašismu) a komunismu, a proto mám pocit, že každý rok musím něco z této tématiky pozorně číst. Letos mne např. zaujala málo známá kniha známého německého meziválečného spisovatele Hanse Fallady „Každý umírá sám“ (nakl. Ikar, 2012), mimochodem, stejně jako u Hájka je v názvu slovo smrt či umírání, která byla napsána těsně po II. světové válce a byla vydána až po autorově smrti v roce 1947. V současnosti se dočkává nových vydání po celém světě;
– trápí mne stálé pokusy o přepisování událostí II. světové války, kterým se málo bráníme. Jedním z těch, kteří se brání, je Stanislav Motl. Přesvědčila mne o tom i jeho letošní kniha „Cesty za oponu času“ (nakl. Eminent, 2012), ze které je více než patrná licoměrnost nemalého počtu lidí v dnešním Německu (i Rakousku) ohledně chování sebe samých a svých zemí v této době.
Zdroje: