Dvacetiletá anabáze církevních restitucí byla hodně ponuré drama. Kdo ale mohl tušit, že se před Ústavním soudem změní v absurdní komedii. Hořký tón jí udali už poslanci, když vyslali do Brna jako jednu ze zástupců stěžovatelů Zuzku Bebarovou-Rujbrovou z KSČM. A tak jsme sledovali, jak v chrámu ústavnosti pohrobek pachatelů velké dějinné loupeže vystupuje v roli žalobce proti okradeným.

Výživnou etudou se blýskl i zástupce senátorů, advokát Karel Hrádela. Ten ale hlavně mluvil za další stěžovatele – Věci veřejné, kteréžto se v horní komoře vůbec nevyskytují. Dokonce dramaticky citoval z tajně pořízené nahrávky „blonďaté bestie“ Kristýny Kočí, aby konstituční soudce přesvědčil, že církevní síly rozštěpily véčka. A získaly tak hlasy pro restituce. Těžko ale soudce přesvědčil, že za rozpad VV mohou reje Vatikánu a ne Bártovy obálky.

Sociální demokraté zastoupení Lubomírem Zaorálkem postavili stížnost přece jen racionálněji. Mimo jiné na tom, že koalice v závěrečném čtení porušila jednací řád, když omezila diskusi na vystupování šéfů poslaneckých klubů. V tom ale soudci těžko spatří porušení ústavního práva na svobodu projevu. Tím spíš, že předtím zástupci opozice pronášeli hodinové filipiky proti restitucím při obstrukčních manévrech.

Zaorálek si to zřejmě uvědomil, a tak se během svého vystoupení proměnil v parlamentního řečníka, metajícího do soudcovských řad jednu rétorickou figuru za druhou. Například hřímal, že lidé, kteří dnes mají při vyrovnání s církvemi přijít k obrovským majetkům, jsou úplně jiní lidé než ti, kteří o něj přišli. Což nelze popřít. Mnozí z kněží a řeholníků vyhnaných z vyvlastněných kostelů a klášterů skončili v uranových dolech. A řada z nich zahynula následkem nelidské dřiny či ozáření. A z těch, kteří přežili, se málokdo dočkal dnešních restitucí, které posledních dvacet let odkládaly demokratické vlády všech ideových zaměření.

Téměř jako drzost potom působí Zaorálkův návrh, aby se Ústavní soud obrátil na Evropský soud v Lucemburku. Prý proto, aby zjistil, zda nemovitosti a peníze v hodnotě 134 miliard, jež mají být církvím vráceny nebo vyplaceny během třiceti let, nejsou nedovolenou podporou státu. Co ale kdyby si církve stěžovaly na dvacetiletou státní diskriminaci? Vždyť tenhle demokratický stát je systematicky okrádal, když užíval výnosů z majetku ukradeného komunisty.

Včerejší představení opozice jen těžko přehluší opakované verdikty Ústavního soudu kritizující parlament za dlouholeté odkládání církevních restitucí. Nic na tom nezmění ani tvrzení stěžovatelů, že nelze odčinit všechny křivdy minulého režimu. To je pravda. Tím spíš ale musíme usilovat o nápravu toho, co odčinit lze. A jestliže se Nečasův kabinet přihlásil k základní spravedlnosti, že stát nemůže uloupený majetek dál zadržovat, pak učinil zřejmě jediný srdnatý krok svého vládnutí. A nalezl tak společnou řeč s Ústavním soudem.

Jiří Leschtina