Zaznamenáno v lednu 2014

zveřejněno 12.1.2014 | vložil javor | rubrika Zaznamenáno | Bez komentářů

Židovská pohádka v promluvě katolického kněze Daniela Janáčka na Nový rok 2014

V jedné zemi žil moudrý a spravedlivý král. Často se převlékal a chodil nepoznán ulicemi, aby zjistil, jak se jeho lidu vede. Jednoho večera přišel před brány města. Vidí chudý domeček a v něm člověka, který si připravuje večeři a zrovna se chystá zapět Bohu chválu. Nechal jej poděkovat a pak zaklepal. „Smí vstoupit pocestný?“

„S radostí,“ odpoví domácí, „pojď, sedni, stoluj se mnou, je dost pro oba.“ Během večeře mluví o tom a onom.

Nepoznaný král se ptá: „Z čeho žiješ, jaké je tvé zaměstnání?“

„Jsem švec, příštipkař, spravuji boty,“ odpověděl muž. „Každé ráno jdu se svou bedýnkou nářadí do města, lidé ke mně přicházejí a nechají se spravovat své boty.“

„A co bude zítra, když nedostaneš žádnou práci?“

„Zítra? Bůh buď veleben den co den.“

Jak jde švec do města, vidí všude vyvěšeno nařízení krále: V těchto dnech je spravování bot zakázáno!

To je zvláštní, pomyslí si švec, králové mívají divné nápady. Tak budu nosit vodu, vodu lidé potřebují dennodenně. A tak se také stalo. Večer měl dost vyděláno, aby mohl připravit večeři pro dva.

Král, jako nepoznaný host mu říká: „Měl jsem o tebe starost. Viděl jsem všude nařízení krále, jak jsi dnes vydělal své peníze?“

Švec mu vše povyprávěl, načeš se král zeptal: „A co bude zítra, když nenajdeš žádnou práci?“

„Zítra? Bůh buď veleben den co den.“

Když šel švec další den do města, aby nosil vodu, přišli k němu královští vojáci a volali: „Nařízení krále, vodu smějí nosit jen ti, co mají královské povolení.“

Zvláštní, pomyslel si švec, králové mívají divné nápady. Tak budu štípat dříví a roznášet ho po domech. Vzal svou sekyrku a večer měl vyděláno tolik, že mohl pro oba připravit večeři.

Král se opět ptá: „A co bude zítra, když nenajdeš žádnou práci?“

„Zítra? Bůh buď veleben den co den.“

Další den potkal švec ve městě vojáky. Hejtman mu říká: „Musíš jít dnes do královského paláce stát stráž. Zde máš meč, sekyrku nech doma.“

Nyní musel švec stát na stráži a nevydělal ani haléř. Večer zašel ke svému kramáři a řekl: „Dnes jsem nevydělal nic, ale mám u sebe hosta. Dám ti do zástavy tento meč a ty mi dej zálohu na večeři.“ Když přišel domů, nejdříve zašel do dílny a ze dřeva si vyřezal meč, aby mu přesně zapadl do pochvy. Pak připravil večeři.

Král se divil, že i ten den bude jíst. Švec mu řekl, co a jak a ukázal králi dřevěný meč.

„A co bude zítra až bude hejtman dělat kontrolu?“

„Zítra? Bůh buď veleben den co den.“

Jak švec dalšího rána vstoupil do paláce přivádí k němu hejtman vězně a říká: „Toto je vrah, máš ho popravit.“

„To nemohu,“ říká švec vylekaně, „nemohu zabíjet lidi.“

„Musíš, je to nařízení krále!“

Mezitím se na palácovém nádvoří shromáždilo mnoho zvědavců, kteří chtěli vidět popravu.

Švec se podíval do očí vězně, ‘toto, že je vrah?’ Pak se vrhl na kolena a mocným hlasem, aby jej všichni slyšeli zvolal: „Bože, Králi nebe a země, jestliže je tento člověk vrah a já ho mám popravit, ať je můj meč ze železa a blýská se v slunci, jestliže ne, ať je můj meč ze dřeva.?“

Lidé se dívali se zatajeným dechem, švec vytáhl meč, a hle, byl ze dřeva. V tom okamžiku vstoupil na scénu král, přišel k ševci, nechal se mu poznat, objal jej a řekl: „Od dnešního dne budeš mým rádcem.“

Tuto pohádku použil katolický kněz Daniel Janáček v promluvě při bohoslužbě na Nový rok. Přidal k ní pak svůj komentář.

„Když jsem tuto pohádku našel, řekl jsem si: to se hodí na Nový rok. Bůh buď veleben den co den. Takovou víru, jako měl švec, a jeho odevzdanost si přejeme a přitom víme, že Bůh nejedná bez nás. Chce, abychom přemýšleli a spolu konali. U ševce neprobíhalo vše hladce. Musel znovu a znovu měnit své záměry a přijmout změnu poměrů v království, kde žil. Nikdy se nevzdal. Vždy hledal novou cestu a dokázal si pomoci. Když nebylo možné jedno udělal druhé. Při všech překážkách a problémových situacích hledal a nakonec i našel východisko.

Apoštol Pavel napsal v listu Římanům: „Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ Švec přijal danosti svého života tak jak byly. Mohl se zlobit, mohl zahořknout, nadávat, poslat svého hosta k čertu. Mohl se litovat, zůstal však klidný a trpělivý. Švec byl věřící člověk. Bůh byl pro něj skutečností v jeho životě, věřil v jeho přítomnost, počítal s ním, modlil se a důvěřoval. Jemu svěřil svou budoucnost. Proto dokázal žít v přítomnosti a říkat: „Zítra? Bůh buď veleben den co den.“

Takovýto postoj odlehčuje. Nemusíme žít jen z vlastní námahy a snažení. Můžeme vydechnout, můžeme být svobodní a radostní.“

 

Komentáře jsou uzavřeny.