Starý zákon a antický dualismus „duše–tělo“

zveřejněno 3.6.2014 | vložil javor | rubrika Theologie | Bez komentářů

Člověk se stal duší živou (živou bytostí)

Genesis 2,7

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Český ekumenický překlad)

I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou. (Kralická)

Tu Bůh Jahve utvořil z hlíny země člověka, vdechl do jeho nozder dech života a člověk se stal živou bytostí. (Jeruzalemská bible)

A Hospodin Bôh utvoril Adama, človeka, vezmúc prach zo zeme a vdýchnul do jeho nozdier dych života, a človek sa stal živou dušou. (Roháčkův slovenský překlad)

I utvořil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl do nosu jeho dech života a stal se člověk bytostí živou. (židovský překlad rabína Dr. Isidora Hirsche)

   X¡T¡R M¡C¡@¡D-Z£@ MI¦D«Lª@ D¡ED¥I X£VI¦l¢E

MI¦l¢G Z¢N¥[¦P EI¡s¢@¥d G¢s¦l¢E D¡N¡C©@¡D-O¦N

 :D¡l¢G [£T£P¥L M¡C¡@¡D I¦D¥I¢E

(hebrejský text)

D¡l¢G [£T£P nefeš hajja =živý tvor, živočich, živočišný

[£T£Pnefeš [kořen slova [TPn-f-š] podle souvislosti = duše, bytost, život, osoba, životní síla, mysl + další

D¡l¢G[kořen slovaDlGh-j-h] podle souvislosti = živočich, život, žíti, dát život, oživit

Starozákonní myšlení neznalo dualismus „duše–tělo“. Člověk je pro Izraelce živá duše, živá bytost. Izraelec na rozdíl od Řeků nečinil rozdíl mezi tělem a duší, jako by šlo o dvě různé základní formy lidské existence. Ve starozákonním hebrejském myšlení neexistuje dvojdílnost „duše a tělo“. Duše není schopna samostatné existence mimo tělo. Není to pouze nějaká skutečnost do páru s tělem, v hebrejštině duše (nefeš) znamená člověka. Člověk nemá duši, on je duše. Karel Barth to vyjádřil větou „duše bez těla nic není, tělo bez duše je mrtvola.“ Proto s ohledem na toto myšlení je správnější překlad „stal se člověk živým tvorem“ (ČEP), a „bytostí živou“ (Jeruzalémská a Hirsche), i když doslovně je v textu „živou duší“ (Kralická a Roháček)..

Do křesťanství se tento dualismus – předpokládající, že duše a tělo jsou dvě oddělitelné formy – dostal pod vlivem myšleni Platónova a Plotinova. Pro ně je tělo substancí odlišnou od duše. Platón připisuje tělu zlo, neboť to zotročuje duši pro službu smyslové skutečnosti. Odtud vznikla v raném křesťanství představa nesmrtelné duše. Zejména se ji chopila gnóze, s níž muselo křesťanství vést zápas. Gnostikové popírali fysické vzkříšení ve víře, že hmota je bytostně špatná. Hlásali, že vykoupení platí jen duši. Církev tomu čelila mj. tím, že v Apostoliku vyznávala „těla z mrtvých vzkříšení.“

Hebrejské myšlení se od myšlení antické filosofie podstatně liší. Pro Izraelce není smyslová skutečnost ani špatná, ani klamná, je prostě dobrá. „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ Gn 1,31. Tento pohled na smyslovou skutečnost vlastně umožňuje onen duchovní rozměr a rozsah, který Izraelec v tělesném spatřuje. V biblickém myšlení se totiž duši (nefeš) i tělu (basar) připisují jak psychické funkce, např. myšlenky a city, tak zároveň tělesné funkce, jako např. vášně, organické funkce těla, vjemy.

Platónova filosofie chápe duši jako tu stránku člověka, která je zdrojem všeho pohybu a navíc je schopna nahlížet věčné a všem společné ideje – například ideu čísla nebo spravedlnosti – případně se za své jednání stydět. Duše smrtí nezaniká, nýbrž uniká ze „žaláře těla“ a může se vracet do nových životů.

To ale nemá nic společného s vyznáním vzkříšení a života věčného, jak si dosud někteří myslí. Ale představa nesmrtelné a věčné duše je natolik zakořeněna, že theologové a faráři, kteří se snažili uvést věci na pravou míru, upadli do podezření, že popírají vzkříšení a život věčný.

Vzkříšení a život věčný nezávisí na víře v nesmrtelnost duše, je to akt odpouštějící Boží lásky, která překonává hřích a smrt v oběti a vzkříšení Ježíše Krista. Celý člověk, tj. tělo a duše, je podřízen smrti za svůj hřích (Gn 2,17 a Gn 3) a celý člověk bude spolu s Kristem – který sám sebe dal v oběť za hřích – vzkříšen. Spolu s Kristem jsme zemřeli, spolu s ním budeme žít.

Ř 8,18nn; Ř 14,7n; 1 Te 4,13n;; Ko 1,15n; 1 K 15;

K tomu:

Biblický slovník – hesla tělo, duše

J. M. Lochman Krédo – Kalich, Praha 1996

Petr Pokorný Apoštolské vyznání – Mlýn, Třebenice 1994

Claude Tresmontant Bible a antická tradice – Vyšehrad, Praha 1970

Poznámky

Později ale pod vlivem řeckého myšlení ovlivnil dualismus také některé proudy judaismu.

Svou přirozeností je člověk stejný jako ostatní živí tvorové. Pěkně to zní v kralickém překladu: „Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem“ (Kaz 3,19). V čem je tedy jinakost člověka? Žalmista se s úžasem ptá: „Co je člověk, který je jen maličko omezen, že není roven Bohu“ (Ž 8). Je v tom, že Hospodin jej učinil živou bytostí vdechnutím dechu života. Časově pozdější příběh o stvoření člověka to vyjadřuje: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,26 – 27). Tím byl vyvýšen nad ostatní a v tom je jeho jinakost vůči ostatnímu stvoření.

 Moderní medicina ví, že mnohé nemoci těla (fysis) jsou způsobeny stavem lidské duše (psyché) a naopak. Známá jsou přísloví: radostná mysl půl zdraví a ve zdravém těle zdravý duch. To už ale nemá bezprostředně souvislost s naším textem i když to také vypovídá o člověku jako o jednotě těla a duše a o jejich vzájemném vztahu.

-jvor-

 

Komentáře jsou uzavřeny.