Daniel Kaiser, redaktor a komentátor Lidových novin, položil Českobratrské církvi evangelické závažnou otázku k jejímu směřování. Dovolil jsem si jeho článek uveřejnit na tomto webu v rubrice Zaznamenáno v červenci. Nyní k tomu několik poznámek.
Měl by stát nadále platit duchovní? A financovat i nově registrovaná náboženská společenství, například muslimy? Bude muset – pokud Sněmovna shodí „církevní restituce“ ze stolu. V nynější vřavě přitom zaniklo, že návrh na majetkové vyrovnání nevzešel od katolíků, nýbrž z prostředí malých evangelických církví, které se před únorem 1948 financovaly samy.
Petruška Šustrová o pokrytectví v diskusi o církevních restitucích a Marek Kerles o jedné absurditě v případě vydávání církevního majetku.
Synodní rada Českobratrské církve evangelické (SR ČCE) považuje za nutné vyjádřit se k některým problémům, které aktuálně zachvacují Českou republiku, kazí atmosféru ve společnosti a postupně stravují její obyvatele.
Téměř všechny současné diskuse o Evropské Unii se soustřeďují na otázky ekonomiky a společné měny. Problémy, které jsou zaviněny nekázní a nezodpovědností uživatelů Eura je třeba vyřešit, o tom není sporu. Evropská Unie ale není především Euro. Daleko důležitější je, že jde o projekt pro dobrou budoucnost celé Evropy a že význam Unie je tak velký, že by bylo neodpustitelným hazardem vzdát se myšlenky jednotné Evropy a nepokračovat v jejím naplňování. Je proto velmi smutným svědectvím pro Čechy, když mnozí ve chvíli, kdy ČR spolu s Velkou Britenií nehlasovala pro přistoupení k Evropské smlouvě o rozpočtové odpovědnosti, posílají SMS se sdělením, ať si to Evropská Unie vyřeší sama. Cožpak my nejsme také Evropská Unie? K tomu následující dokument.
Javor
Ve vztahu k církvím většina jejich odpůrců vychází z mylných a bludných představ.
Mnoho lidí zastává názor: proč mám ze svých daní financovat církve, když nejsem členem žádné z nich, ať se postarají samy o sebe. S tím mohou církve v podstatě souhlasit a jsou pro to, aby nebyly závislé na státním rozpočtu, zejména na daních těch občanů, kteří nemají s církvemi nic společného. Proto říkají: ať se s námi stát vyrovná, vrátí nám, co nám bylo komunistickým státem zabaveno, budeme s tím hospodařit, přidáme k tomu sbírky a dary našich členů a postaráme se samy o sebe. Nikdo nebude moci říkat, že musí přispívat proti své vůli na to, co odmítá. Jenže tu se ozvou ti samí lidé a řeknou: nic nevracet. Je v tom jistá schizofrenie. Jedni a titíž lidé říkají: nedávat církvím nic z našich daní a zároveň jim nevracet nic z toho, co jim bylo ukradeno (a tak jim vlastně znemožnit, aby se odstřihly od státního rozpočtu).